Bylo to v červnu o víkendu 9. a 10., sešli jsme se v počtu pěti v pátek v Poděbradech na nádraží s dvěma kytarami, mandolínou a jedním velkým těžkým zeleným pytlem. Mířili jsme do Roztok u Prahy, kde už tou dobou připevňovali kanoe na autobusový přívěs Svišti a Bubliny. Všichni dohromady jsme jeli na Vltavu (konkrétně z Vyššího Brodu do Českého Krumlova).

Vlastně jsme nebyli jediní přespolní, jelo i pár Dakotů z České Lípy v čele s udatným Tomkem, který se podle pověstí utkal s krvelačnými undatrami. Ostatně podobné střety těchto špinavýchnohoumilců a vodáků jsou připomínány četnými kamennými mohylkami na březích řeky.

Do kempu v Brodu jsme dorazili již za tmy. Na řadu přišla záhadná věc v zeleném pytli, ze které se vyklubal stan nemalých rozměrů. Pro mě bylo velmi zajímavé ho stavět s pouhou čelovkou a s matnou představou, jak má vypadat. Velikán zvaný Jadran se stal terčem drobných vtípků některých členů posádky, nicméně se nás do něj vešlo pět i s batohy.

Ráno jsme nasedli do lodí, nás pět z Poděbrad dostalo raft. Ukázalo se to být šťastnou volbou, protože hned po pár prvních záběrech pádlem byl první jez, kde se cvaklo i pár kanoí od nás. Náš nepřevrhnutelný raft s kormidelnicí Katkou pak sjížděl jeden jez za druhým. Obědovou přestávku jsme udělali v Rožmberku. V průběhu plavby jsme se kochali krásným slunným počasím, lesy kolem a sem tam poslouchali již zmíněné příběhy, jak napadají undatry neopatrné turisty, ale i zkušené vodáky. Po dni plném pádlování jsme přirazili k břehu u kempu v Branné. Jelikož by to nebyl výlet s tomíky, kdybychom si nezahráli nějakou hru, zapojili roztočtí hydrohry. Na vodě, na lodích – to ano. Ale tentokrát bez pádel a ještě k tomu čtyři až pět lidí v kanoi. Cíl byl přeplout řeku tam a zpět, bez jediného smysludávájícího slova. Od vody se tedy ozývalo z jedné posádky „glo glo, néé glo glo“ a kousek dál po proudu se zmítala loď za zvuků „bubli bubli bubli“.

V neděli před námi byl už jen kus do Krumlova, oběd a cesta zpět. Vyměnili jsme raft za kanoe. Docela příjemná změna. Oběd nám doporučil náčelník zrealizovat ve stylové restauraci Na louži, která je zařízená jako na začátku století a jistě by se tam našel nějaký portrét císaře Františka Josefa I.

Autobus, který nám po celou dobu vezl věci k plavbě nepotřebné, si nás vyzvedl, naložili jsme lodě a jeli zpět ku Praze. Za sebe můžu říci, že jsem byla nadšená, protože jsem poznala nové kamarády tomíky, naučila se v rámci možností kormidlovat a pak taky protože se mi uvolnily a pročistily mozkové závity pro týden plný testů a písemek před vysvědčením, aneb těžiště, síla, pravěk…