V sobotu 2. 7. 2005 jsme se sešli na nádraží v Poděbradech nabalení vším možným jako vánoční stromečky. Včas jsme přišli jenom já, Nem, Péťa a Eva, pozdě dorazili Michal, Ivoš, Leoš a Petr. Když se mně povedlo prorazit Leoše s karimatkou úzkými dveřmi vlaku, pokračovalo už vše hladce podle plánu. Seděli jsme v zcela přeplněném kupé, hráli karty a povídali. Z Českých Budějovic jsme dojeli přes Čičenice do Husince. Skoro celou cestu pršelo, ale když jsme vystoupili z vlaku, už nepršelo (jak říkal Nem a nikdo mu nevěřil). Z Husince jsme se vydali k hoře Osuli. Na kraji louky v ostružiní mi na kluzkém kameni uklouzla noha a zapadla jsem do příkopu. Jenomže když má člověk na zádech těžký batoh a ještě k tomu nese kytaru, je těžké se z takového příkopu vyhrabat. Našli jsme louku a postavili stany. Chvíli jsme hráli frisbee a pak šli do lesa na dřevo na oheň a latrínu. Fekálník Ivoš (jak ho nazval Michal, on sám si říkal architekt) celou cestu ve vlaku vyprávěl, jaký latrína bude architektonický skvost. Postavili jsme ohniště, rozdělali oheň, hráli a zpívali.

Ráno jsme si všichni před snídaní, až na Nema, který vstal jako poslední a musel hlídat tábor, šli čistit zuby k vzdálenému potoku. To jsme ještě netušili, že nám ranní hygiena bude trvat čtyři hodiny. Cestou zpátky jsme se rozhodli jít rovnou na nádraží naproti Vítkovi, Štěpánovi a Lukášovi, kteří kvůli dešti v sobotu zůstali doma. Posnídali jsme borůvky a poobědvali třešně. Vrátili jsme se na guláš a na chleba s příchutí pracího prášku, protože byl uložen v utěrce, která byla určitě vypraná ve voňavém pracím prášku z reklamy. Petr s Leošem došli pro vodu. Pak jsme hráli piškvorky a Hu - tu – tu - tu. Večer jsme opět seděli u ohně, hráli a zpívali. Druhou noc jsem se do našeho stanu pro tři lidi vešla už jenom já sama.

Ráno jsme si radši zuby k potoku čistit nešli. K obědu jsme pojedli fazole a zase ten chleba. Odpolední program byla ležící hra Dračí doupě. K večeři jsme vařili Myšku Krupičku. Když jsem rozsypávala pytlík s Myškou Krupičkou do ešusů, povedlo se mi šlápnout na jedno ucho od ešusu a celý obsah se vysypal na zem. Naneštěstí to byl zrovna můj ešus. Pečlivě jsem Myšku Krupičku vysbírala z trávy lžící. Ešusy jsem chtěla přeskočit a dojít pro mléko, jenže jsem zase šlápla na ucho ešusu, naštěstí to nebyl můj, ale Leošův. Myšku Krupičku jsme snědli, někomu i chutnala. Po večeři jsme hráli hry – Mašinky, Člověče, nezlob se a Trojnožky. U trojnožek bylo ošklivé se držet Leoše, protože jeho velké tlapy po třech dnech už hodně lepily. Do našeho stanu pro tři lidi se dnes už nevešel nikdo, a proto jsme spali venku. V noci ve tři ráno nás déšť zahnal do přeplněného stanu.

Michal, Leoš a Eva se obětovali a došli v dešti pro snídani. Ivoš jako Krteček s lopatičkou zakopal latrínu. Hodně pršelo, zabalili jsme stany a odešli na nádraží do Husince. Ve vlaku jsme v jednom kupé hráli mariáš a v druhém pospávali. A tak jsme se mokří a hladoví vrátili domů.

27. 7. 2005, vlak IC Kolín – Ostrava-Svinov