My, tomíci z Poděbrad, Odřepes, Ratenic a Městce Králové, jsme opět podlehli volání divočiny. Tentokrát jsme vyrazili na sever až za polární kruh. Naším cílem byly švédské národní parky Padjelanta a Sarek – odlehlá místa, kde člověka potkáte málokdy a kde sobi dávají dobrou noc.

Vzdálenost bezmála tří tisíc kilometrů jsme zdolali za dva dny na palubě žlutého autobusu (pravidelná linka Praha – Oslo) a v pohodlných sedačkách norských vlaků. Z norského městečka Fauske to pak do Švédska bylo co by kamenem dohodil, takže jsme se do hor dostali po vlastní ose.

Národní parky Padjelanta a Sarek tvoří náhorní plošina plná jezer a ledovců. S rozlohou téměř 2000 km2 je Padjelanta největším parkem Švédska. Starší pán s paní, správci první turistické chaty, konstatovali, že právě sice hodně fouká, ale ujistili nás, že máme štěstí, protože jindy tu počasí bývá mnohem horší. O trochu později skutečně začal i hustý déšť a my si konečně začali užívat Skandinávie plnými doušky.

Počáteční nadšení ze setkání se sobem v průběhu dvou týdnů přešlo ve všední poznámku „Zase další sob“. Kromě těchto sudokopytníků byla ledovcem utvářená krajina plná vskutku přítulných komárů. V porostu zakrslé břízy a vrby jsme nacházeli též všelijaké bobule a dokonce i nadměrně vypasené křemenáče. Ve Skandinávii je dovoleno tyto komodity pro vlastní potřebu sbírat i v národních parcích, a tak se staly vítanou změnou našich jídelníčků. Kromě volného sběru lze podle zvykového práva i volně stanovat, dokonce i na soukromém pozemku, minimálně ale ve vzdálenosti 150 m od obydlí a bez souhlasu majitele maximálně dvě noci na jednom místě.

Když jsme se po dvou týdnech v horách dostali zpátky do civilizace, znatelně jsme na vlastní peněženky pocítili, že se nacházíme v nejdražší zemi Evropy. Z norského přístavu Bodo jsme pak trajektem pokračovali na souostroví Lofoten. Z tamních vesnic a přístavů, lemovaných sušáky na tresky, byla cítit rybářská idyla. Domky se červenaly tresčí krví a žlutily se tresčími játry, do toho křičeli racci. Celé souostroví tvoří vlastně jen hory vystupující z moře. Neodolali jsme a vyšplhali se rozhlédnout na Hermannsdalstinden (1029 m), nejvyšší horu široko daleko. Potom jsme spali na pláži mezi naplavenými velrybími kostmi, ale půlnoční slunce nebylo kvůli mrakům vidět. Tma se stejně jako předchozí dva týdny neukázala a ve stanu si šlo bez problému číst i o půlnoci.

Při cestě zpátky domů jsme udělali ještě zastávku v Oslu, kde bylo možno obdivovat Fram – loď Fridtjofa. Nansena, která byla ze všech plavidel nejblíže oběma pólům. Navštívili jsme i jiná slavná muzea a pluli hromadnou dopravou mezi ostrovy v zálivu. Poslední den večer nastala v Oslu konečně nefalšovaná tma.