Všechno to začalo Nemovým nápadem, že bychom se mohli přihlásit na funkci elévů na Moravské táborové škole. Bez váhání jsem souhlasil a když jsme byli odsouhlaseni i instruktorským kolektivem, zbývalo jen čekat. Jednoho krásného dne mi ve čtyři hodiny Nem zavolal, že už jsme tam měli být. Co teď? Rozhodli jsme se pro nejlogičtější řešení. Nasednout na první vlak. Ten jel z Poděbrad asi v osm večer. Při pohledu na mapu a zjištění vzdálenosti mezi Poděbrady a Velkými Karlovicemi každý pochopí, že jsme z noční cesty nebyli dvakrát nadšení. Celkovou náladu umocňovala představa tříhodinového čekání ve Vsetíně. Během jízdy nakonec Nema přemohl spánek. Já abych neusnul, pozoroval jsem z okýnka okolí (moc jsem toho neviděl) a čekal, kdy mě nějaký rychle letící sloup vytvoří na hlavě pořádnou bouli. Nestalo se tak a oba jsme šťastně dorazili do Vsetnína, i když Nem se po probuzení příliš šťastně netvářil. V čekárně nás uvítal podivně vypadající chlapík, který se rozhodl zvednout nám morálku upozorněním na agresivní cikány, kteří okrádají pokojně spící lidi. Z následujících dvou nekonečných hodin si pamatuji jen neuvěřitelný smrad, pocházející pravděpodobně od nedaleko sedícího asibezdomovce a poloopilého pána, který u všech v čekárně sháněl cigaretu a pak odešel. Když opět vítězoslavně vkročil do čekárny s cigaretou v ruce, zjistil, že nemá oheň. Smutný příběh. Poslední hodinu čekání jsem usnul. Prvním ranním vlakem ze Vsetína jsme se vydali do Velkých Karlovic. Z jízdy si ani jeden z nás nic nepamatuje… A opět nepříjemné probouzení.

Výšlap z Velkých Karlovic se (díkybohu) obešel bez nějakých za záznam stojících příhod. Po snídani jsme opět usnuli, ale již za hodinu jsme byli vzbuzeni a začali jsme plnit různé úkoly, zkrátka vše, co mají elévové dělat. Celkem jsme se za tento den čtyřikrát probudili a čtyřikrát vstávali, což je víc než dost. Pak šel den za dnem, počasí zrovna moc nepřálo a tak, když (mezi účastníky této táborové školy známé a oblíbené) Dickovy synoptické mapy ukázaly dobrou předpověď, rozhodlo se vrchní velení vyslat všechny do hor…

Úkolem jednotlivých družin bylo zdolat dohromady vybraných čtrnáct vrcholů (na každou družinu tak připadly tři až čtyři kopce plus Velký Javorník) a z jednotlivých písmen, které se na vrcholech nalézaly, složit jméno slavného polského horolezce. Stoje před mapou, vyřkl Nem myšlenku, která mě sice také napadla, ale netroufnul jsem si ji před ním vůbec nahlas vyslovit: Zdolat všechny zadané vrcholy.

Samozřejmě jsem souhlasil a vzhledem k tomu, že na Polaně žádná práce nebyla, vyfasovali jsme zásoby a s ostatními vyrazili na cestu. A v tom byl první (a zdaleka ne poslední) problém. Jelikož Nem pociťoval k účastníkům (účastnicím?) zvláštní citovou náklonnost, snažil se jít s nimi a nedokázal si nechat vysvětlit, že toto tempo nám k dosažení našeho cíle stačit nebude. A to nebyl konec. Z mně nepochopeného důvodu je všechny chtěl mít nafocené ze všech stran, takže jsme je vždy předběhli a poté se nechali předejít a to se několikrát opakovalo. O drobné hádky nebyla nouze…

Po dobytí prvního vrcholu jsme se s jednou skupinou spojili a na další vrchol pokračovali společně. Krátce po jeho nalezení jsme se dokonale ztratili v krásném listnatém porostu. A to nebyl konec potíží. Ozval se Nemův kotník, že té námahy už bylo dnes dost a že dál ani krok. Navíc se začal blížit večer a zatažená obloha hrozila deštěm. Opustili jsme hřeben a slezli na cestu. Neměli jsme vůbec představu, kde jsme. Tak jsem se já s dvěma lidmi (nebo dva lidi se mnou?) vydali na průzkumnou cestu. Ostatní včetně Nema a bolavého kotníku čekali na cestě. Jako průzkumné skupině se nám sice podařilo určit naši polohu a dobýt další z vrcholů, ale když jsme se vrátili, byla již skoro tma. Rozloučili jsme se se skupinou, která pokračovala ještě kousek dál v cestě a my tři (já, Nem a bolavý kotník) jsme si ve vzrostlém listnatém lese začali hledat místo na spaní. Vyplnila se Nemova nejděsivější noční můra – ulehat za tmy. Našli jsme relativně rovné místo a připravili se ke spaní. Jak se Nem přesvědčil, i po téměř slepu to je možné. Zalezli jsme do spacáků a poslouchali. A bylo co. Kdesi vysoko nad našimi hlavami šumělo listí a my čekali, kdy zaslechneme nám už velmi známý zvuk padajících kapek. To se velmi brzo stalo, avšak příroda k nám byla milosrdná a vzrostlé listnáče téměř všechnu vodu zastavily. Dobrodružnou noc jsme přečkali v suchu. Ráno jsme se pomalu, ale jistě i přes nadávání Nemova kotníku vydali na cestu. První překážkou dne bylo krátké, ale velice prudké stoupání na kopec Zadní Kyčera, které jsme po přebrodění potoka úspěšně zdolali. Pokračovali jsme dále po hřebeni, kde jsme potkali další družinu.

Při sestupu do údolí se vyskytl nádherný výhled. A tím pádem velmi dobrý důvod k přestávce a svačině. Po projití Karolinky jsme se vydali podél přehrady Stanovnice k našemu hlavnímu cíli, Velkému Javorníku. Než jsme začali stoupat na Javorníček (nenechte se zmást zdrobnělinou, kopec je to pořádný), stala se nám jedna nepříjemná příhoda. Neštastnou náhodou jsme se dostali před houf velkých krav, které rychle a jistě postupovaly na nás. Uhnout nebylo kam a tak jsme museli rychle zvýšit rychlost a doufat, že krávy nemají žádné krvelačné choutky. Naštěstí neměly.

Stoupání na Javorníček bylo prudké, dlouhé a vyčerpávající, ale o to zábavnější. Když jsme se blížili k vrcholu, všimli jsme si, že se neobvykle zvýšila koncentrace jedné z našich nejzajímavějších hub – podpapíráků (nejlepší jsou údajně obalovaní, či jako smaženice, vyzkoušejte). Důvod jsme brzy zjistili. Na místě, kde cesta vycházela z lesa, se nacházelo několik maringotek, hromady těžko identifikovatelných věcí a hlavně velký (skutečně hodně velký) pes, který nás rychle štěkotem vyprovodil ze svého revíru. Museli jsme tedy provést obchvatný manévr a cestu si tak nemálo zkomplikovat. Z Javorníčku jsme se vydali na další kopec, na který jsme se díky mně vyšplhali asi tou nejhorší možnou cestou, na což obzvláště Kotník pěkně nadával. Na vrcholu jsme pojedli konzervované párky. Už jsme měli málo pití, a tak jsem se rozhodl, že vypiji nálev, v kterém byly párky uchovávány (mám už v pití nechuťáren určité zkušenosti). Avšak tohle bylo i na mě moc. Jednou jsem si trochu loknul, pak jsem se málem po… a zbytek jsem raději vylil. Přece jen jsme měli ještě pořádný kus cesty před sebou.

Šlapali jsme do kopce, bylo vedro a batohy byly čím dál těžší. Najednou jsme se málem srazili s protijdoucí skupinou. Překvapení bylo vzájemné. Asi jsme vypadali dost divně, protože si nás oba hned vyfotografovali. Chvíli jsme si vyměňovali informace a zážitky a pak jsme zase vyrazili svou cestou. Jenže já s Nemem a Kotníkem daleko rychleji než před tím. Do kopce jsme doslova letěli. Dozvěděli jsme se totiž (v té chvíli životně důležitou) informaci, a to, že nedaleko nás se nachází pramen vody. Po naplnění těl i lahví vodou a krátké svačině jsme vyrazili směr Velký Javorník. Jeho vrchol jsme bohužel přešli, aniž bychom si ho všimli. Kotník se opět ozval, že by to pro dnešek mohlo stačit. Dalo práci ho trochu umoudřit, aby ještě něco skousnul. Na Butorce jsme se definitivně rozhodli nedojít zpět na Polanu po hřebenu, jak jsme původně plánovali, ale sestoupit do údolí a z Velkých Karlovic vylézt nahoru. Když jsme došli do Velkých Karlovic, začalo se rychle stmívat. Výstup z Velkých Karlovic na Polanu za tmy a za deště byl jednou z nejzábavnějších částí malého přechodu Javorníků. S určitou dávkou štěstí jsme dorazili živi na Polanu. Některé skupiny dorazily již před námi (ty měly ale o hodně kratší trasu) a některé až dlouho po nás. Bohužel se nám kvůli neustále si stěžujícímu kotníku nepodařilo zdolat všechny vrcholy, ale i tak jsme spolkli celkem solidní dávku kilometrů a převýšení, takže jsme byli spokojeni.

Poslední den před odjezdem bylo tradiční předávání certifikátů a táborák. Podtrženo sečteno musím konstatovat, že letní táborová škola se i přes nepříznivé počasí povedla a všichni včetně elévů a možná i instruktorů si odvezli cenné zkušenosti. Jelikož má tato akce již s několikaletou tradicí ve svém názvu slovo ,,škola“, nelze vyprávění o ní nezakončit výrokem, který sice nevyřkl tomík (aspoň myslím), ale i tak by měl být heslem nás všech: Učit se, učit se, učit se.