Cestu do Pořešína už známe skoro jako svoje boty. Řekla bych, že nás nemůže už nic zaskočit. Ale opak je pravdou. Pokaždé jsme jeli s velkým batohem, ale teď jsme k tomu měli každý dvoumetrovou hůl, jeden zelený stan Jadran, rajskou omáčku v jídlonosiči, tašku plnou ovocných a zeleninových plodů a šneka v cestovním domečku. Ještě k tomu jsme za sebou měli tři týdny trajdání po Bulharsku. V Praze jsme podle podobných holí poznali Chippewáky a Dakoťáky. Nejdříve jsme sice nevěděli jestli jde o dva chlapce a jednu dívku, nebo o dvě dívky a jednoho chlapce, ale bližší seznámení vedlo k definitivnímu poznatku. Šlo o Dadase, Mirase a pirátského papouška Terku. Jak jsme se blížili ke Kaplici, skupinka oholených (s holemi v ruce) se rozrůstala. Nebáli jsme se vlka nic a výluku jsme přestáli bravurně.

Pořešín se od tábora nezměnil, akorát se objevili noví lidé v čele se Zdeňkem Šmídou, náčelníkem LTŠky. Další známé tváře jako Jirka Šmída, Jiří Chour, jemný Jiřínek a Matěj Chour a Tomek Hurt přišly záhy. Taková koncentrace kapacit. A ta byla ještě v průběhu týdne zvýšena o Radku Šumerovou a pana Indiána Aleše Sedláčka. O naše hladová bříška se obětavě staraly Katka s Eliškou z Lípy. Pro nás, pro účastníky, byl připravený velký týden. Vážně bych nenašla ani jednu nejkratší chvíli, kdy bych se netěšila na příští část programu nebo kdy bych měla pomyšlení to, že se těším domu. Vlastně párkrát ano, ale bylo to kvůli tomu, že jsem se těšila, jak to všechno vyzkoušíme s Robinsony.

Hráli jsme místní golf, ponořili jsme se až na dno světa, prusíkovali jsme, zdolávali vysoká a nízká lana, bubnovali, jezdili v ekomobilech po Kaplici ve dne a v noci po ní hráli Vyzvědače, uzlovali jsme, lasovali a žonglovali. Z technicky náročnějších vyberu fotografování, filmování, počítačové střihání a orientace s GPSkou. Nakoukli jsme do landartu, zdokonalili se v práci se sekerou, prožili si indiánský den s pravou indiánskou potní chýší, s pravým rozděláváním ohně přírodní cestou a s pravými indiánskými vtipy a cítili se jako praví indiáni. Akorát jsme na to byli možná trochu leví. Dozvěděli jsme se základy psychologie dítěte, práva a bezpečnosti, nakoukli jsme do tajů etapových her a obalových materiálů. Za tenhle dlouhatánský seznam všeho, co jsme za týden stihli (a to jsem si nevzpomněla určitě na všechno), jsme vděční celému vedoucímu týmu a jistě k němu chováme obdiv.

Doufám, že podobné články se objevují i v kronikách ostatních oddílů, které tam s námi byly, a že se s nimi setkám příští prázdniny na moravské táborovce v co největším počtu.