Byl první den prázdnin a my pod vedením zkušeného kapitána Nema vyráželi na týdenní tábor na chalupu Kusalíno, posazenou kdesi na vršcích Vsetínských vrchů. V osm hodin ráno jsme stáli seřazeni na poděbradském nádraží připraveni (téměř) na všechno. V Kolíně jsme vyzbrojeni místenkami vytlačili z našeho kupéčka skupinku lidí. Byli nevrlí (ale jak vlastně vypadá vrlý člověk?) a nebylo se čemu divit, protože náš vláček byl velmi velmi velmi přeplněný přepravovanými osobami.

Cestu vlakem poznamenala snad jen jediná událost. Michalův hlad našel ukojení až v Nemově kytaře. Jeho tesáky k ní velkou silou přitlačil jeden z batohů, který se odhodlal vzdorovat naší vůli a žuchl z přeplněných polic na zavadla přímo na Michala, který právě bavil všechny svým zpěvem. Otisk Michalova chrupu zůstal do těla toho nejskvělejšího nástroje trempíků nenávratně vryt. Když jsme vystoupili z vlaku ve Vsetíně, ujala se nás milá paní vysvětlujíce cestu. Začínající poprchávání nás (hlavně chůzelačného Nema) přesvědčilo po nákupu potravy v nejmenovaném obchodním řetězci využít pohodlnosti městské hromadné dopravy. Cestu jsme si zkrátili o čtyři pětiny. Zato to byl po krátkém váhání, kterým směrem se vydat, pořádný výšlap do vršku vysokého. Společnými silami se však vše zvládne líp, a tak jsme stáli brzy u chaty s úsměvy na tvářích. Na jedné tváři se však zračily jen vrásky a zlost. Leoš totiž začal oplakávat svou milovanou kytaru, která se po jisté dávce nešikovnosti a úplnou náhodou na jednom z výškových táborů při stoupání s břinknutím zřítila na asfalt. V tuto chvíli vypadala nenávratně ztracena a Leovu výrazu se proto nikdo nedivil. Po krátkém seznámení s trvalými nájemníky chalupy a nástrahou na hlodavce jsme se ubytovali na velikananánském letišti v horních partiích chalupy Kusalína. V kuchyni nás přivítal smrádek z plynových bomb a bylo jasné, že na plynu vařit rozhodně nebudeme, pokud nemáme sebedestrukční sklony a ty jsme prozatím neshledali. Po pokusech o podpálení pece k uvaření alespoň čaje se naskytla otázka, jestli si vůbec někdy něco uvaříme. V následujících dnech se ale ukázalo, že jsme své (zvlášť Michalovy) síly zbytečně podceňovali.

Ráno jsme se vzbudili svěží a plni energie. Posnídali jsme chléb s máslem a marmeládou. Celý den se odvíjel od čekání na Ivoše (posledního Mohykána), který nakonec dorazil v pozdě odpoledních hodinách beze všeho, co měl po cestě nakoupit. Čekání jsme si krátili netradiční (trochu běhavou) hrou Člověče, nezlob se! Protože jsme naší peci věřili, začali jsme s přípravou oběda krátce po poledni. Ovšem výsledek naší práce, rizoto, jsme ochutnali až po třetí hodině. Po této zkušenosti jsme se krátce po obědě vrhli do přípravy večeře. Povečeřeli jsme trochu kašovitou hrachovou polévku s opečenými chlebovými kostičkami. (Po minimálně dvou hodinách čekání, než se voda vůbec začne vařit a nekonečném přikládání se vody vypařilo celkem dost. To byl nejspíš onen důvod podivné konzistence jinak vynikající polévky.) Večer jsme hráli, zpívali a bavili se u pexesa.

Po krátké ranní siestě u snídaně jsme vyšli z chaty a začali sestupovat z vršku až do Vsetína. Po nakoupení všeho potřebného jsme se vydali na cestu zpátky. Ta už nebyla tak veselá, protože nás tížil náklad krosny (bezmála 30 kilo). Přesto jsme si cestu zpříjemňovali (ostatně jako všechny výšlapy) ustavičným zpěvem. Přidal se k nám na chvíli i moc milý pejsek, kterého jsme si zvažovali i ponechat. Nakonec si však zvolil svou paničku (udělal dobře). Po krátkém obědě (tentokrát byly těstoviny) se pustilo několik odvážných do stavby indiánské sauny a tímto započalo i nekončící martyrium s řezáním dřeva. Sauna se zpočátku zdála jako podivný nápad jednoho podivného člověka, který prací na ní jen všechny zaměstnal a poté sledoval a radil. Nakonec si v jejím teploučku (a smrádku) všichni libovali. Ivo a Nem se dokonce osvěžili v sudu s dešťovou vodou (který do té doby okupovaly jen komáří larvy). My ostatní (normální) jsme se spokojili s pouhým políváním se. Smrad z Nema a Ivoše, který pak prostoupil celou chalupou, byl ale nedýchatelný. Přebila ho už jen vůně táborákového ohníčku, u kterého jsme strávili zbytek večera. Opékali jsme buřtíky a sledovali poletující světlušky.

Celé dopoledne jsme pobyli ve vsetínském bazéně, který jsme obsadili na dvě hodiny. Vzduch se vařil a voda byla ledová, takže nám bylo krásně. Avšak po nákupu dole a opětovném vyvláčení krosny (dnes o pár kilogramů lehčí ) byli v tom pařáku všichni stejně upocení jako před sestupem dolů. V našich myslích však setrvával ten nádherný pocit z poledního koupání, který nás trvale ochlazoval. Ihned po návratu se pustila Ela s Michalem do přípravy oběda (nebo spíš pozdní svačiny). Plně zapřaženi prací na bramborových knedlících jsme byli zhruba tři hodiny. V některých knedlících byli dokonce zamotaní zbylí včerejší buřtíci, a kdo hledal, většinou našel. Ke knedlíkům jsme přijídali skvělé kyselé zelí. Oběd se poté jako mávnutím kouzelného proutku spojil s večeří. Pudink s piškoty a jablky byl naprosto jedinečný. Večer jsme strávili ve společnosti (bohužel jen jedné) kytary a zpívali jsme až dlouho do noci.

Na dnešní den Nem naplánoval výlet, na který jsme se natěšeni vydali ihned po snídani. Šli jsme po turistické značce přes louky, lesy a stavení. Prozpěvovali jsme písně známé i neznámé. Překonali jsme (někteří s obtížemi) všechny nástrahy cesty v podobě mazlavého blátíčka nebo nečekaně zvlněného terénu. Prudká stoupání často vůbec nestřídala prudká klesání, a tak jsme vystoupali až k restauraci, kde jsme si dali výbornou polévku. Naše mlsné jazýčky taktéž neodolaly lákavému zmrzlinovému poháru. Na cestu zpátky jsme se tedy pustili plni elánu a energie. Krátce po návratu jsme se pustili do přípravy večeře, slepičí polévky s chlebem. To už byli Nem, Ivoš, Lukáš a Leoš opět plně zabráni do přípravy sauny. Ta nás skvěle zchladila po našem parném výletě. Nejvíce jsme se však nasmáli, když Nem pokládal naše pukání (zvuk, který jsou schopny vyloudit lidské rty, když je správně přitlačíte k sobě a rychle oddělíte) za zvuk bublající vroucí vody. Večer jsme, trochu ospalí, strávili zpívajíce ve společnosti kytary. Michal nám na dobrou noc vyprávěl pohádku, ze které si většina z nás pamatuje jen prvních pár vět. Všichni jsme totiž uondaní usnuli tak rychle, že jsme nechali chudáka Michala vyprávět už jen sobě a nástraze na hlodavce.

Dnešní dopoledne jsme strávili odpočinkově ponořeni v kartách. Nem se totiž večer kasal, že s Ivošem ještě před snídaní vyrazí do města a nakoupí, co jsme potřebovali. Vyrazili asi v devět a tak před námi bylo úplně klidné dopoledne v útrobách chaty. Na naše zásobonosiče jsme čekali i s obědem, takže jsme se do přípravy oběda vrhli asi v jednu hodinu odpoledne. Po obědě následovala siesta (opět u karet). Chvíle čekání na večeři jsme si ale krátili jinou kratochvílí. Rozhodli jsme se dobývat osmitisícovky. Bylo jich dvanáct. Vyzbrojili jsme se mapou, kulichem, rukavicemi a batožinou. (V horách totiž někdy bývá nevlídně...) Rozděleni do dvojic jsme se buď v páru nebo sólo vydávali postupně na předvrcholy a vrcholy osmitisícovek, zmítaní přízní a nepřízní počasí, kostky a štěstěny. Nakonec jsme zdolali všechny vrcholy a až na malé výjimky jsme se vrátili celí do základního tábora k Elišce. Prví svůj úkol splnili Štěpán s Lukášem. Unaveni z kyslíkového dluhu jsme přivítali večeři, knedlíky s vajíčkem. S chutí jsme přikusovali okurku a dumali co nás asi čeká zítra. Nem totiž hrozil ještě drsnější hrou a my byli zvědaví, co zase vymyslí.

Nemem vyhnáni z postýlek jsme se hned po snídani vrhli na další hru. Byli jsme rozděleni do dvou detektivních kanceláří a soutěžili o to, která kancelář dříve vypátrá bandy lupičů schovaných po okolí a dokáže je lépe identifikovat. Byli jsme totálně zmatení z tolika šeredných obličejů koukajících na nás z každého druhého stromu v okolí chaty. Některé bandy se ukrývaly tak daleko nebo na tak ošklivých místech, že nebylo možné si jejich tváře zapamatovat. Protože některé tlupy byly obzvláště nebezpečné, museli jsme se maskovat. Nejjednodušší bylo (alespoň podle Nema) dělat, že jsme v lese na dříví, a tak jsme nosili polena, která jsme stejně potřebovali přemístit do dřevníku, jak vzteklí. Ale po rovině by to byla nuda a tak chudák ten, kdo si nemohl obličeje těch chlapíků pod kopcem zapamatovat a škrábal se do toho krpálu s kládou na ramenou několikrát. Oběd nám ale geniálně spravil chuť. Rýžová kaše s broskvovým kompotem byla tak dobrá, že se málokdo udržel, aby nevylízal talíř. Ivoš se dokonce držel tradice a v rámci ulehčení práce služby (služba byl samozřejmě on s Nemem) vylízal velký hrnec a zbytky rýže měl po celém obličeji. Pohled na něj byl trochu komický, když se jeho vždy rozcuchaná hlava ponořovala hluboko do kastrolu. Večer si většina z nás užila poslední sauny a všichni jsme svorně zasedli také k poslednímu táboráku. Vítek byl natolik ospalý, že se mu Michal rozhodl na dobrou noc vyprávět pohádku o vzniku romského království, která byla přinejmenším geniální.

Honzík se začal chovat jako „správný“ velitel. Dával rozkazy kudy chodil, ale že by se něčeho chopil sám, to ne. Obzvlášť ošklivý byl na Elištičku, které několikrát ukřivdil. Po zpapkání buřtguláše (původně gulášové polévky) zbyl úklid kuchyně na mě a Michala. Museli jsme vydrhnout vše, co se nepodařilo službě umýt za celý předešlý týden. Tedy i přivařené knedlíky s vajíčkem, které jsme tři dny louhovali v čaji. S Honzou za zády jsme dřeli jako barevní, přestože jsme nepotřebovali jeho kontrolování všeho, co jsme udělali. Proto jsme ho z kuchyně systematicky vyhazovali a když byl (alespoň podle našeho mínění) dostatečný pořádek, utemovali jsme okenice a tím se případný nepořádek ztratil v temných zákoutích. Na cestu dolů jsme si cinkali sklenicemi od marmelády v igelitce, které jsme dole mrštili do tříděného odpadu a stejně tak plasty. Konzervy jsme stloukli a pohřbili do země v lese za chatou. Obloha se zatáhla a tak jsme opět (podle Nema pouze z lenosti) využili přívětivosti hromadné autobusové dopravy. Po cestě k domovu jsme nabrali značné zpoždění, přesto nám v Kolíně spoj neujel a my dorazili do Poděbrad krátce před desátou hodinou večer. Konec.

Vzpomínala a sepsala nová členka TOM Robinsoni