Později na schůzce Ivoš, který na srazu nebyl, nemohl pochopit, že loď jela bez pádlování. Nad fotkami se hluboce zamyslel a pronesl větu: „Já už vím, proč vám to jelo samo, vy jste jeli po proudu.“

V úterý jsme za deštivého počasí šli z Holubova podél Křemžského potoka na zříceniny hradu Dívčí Kámen. Odtud jsme došli na Zlatou Korunu, kde v klášteře měli polední přestávku a tak jsme se vrátili do naší školy. Dopoledne nebylo tolik zajímavé ve srovnání s tím, co jsme dělali odpoledne. Jako jsme měli půjčené lodě, byly pro nás ve vesničce Slupenec domluvené projížďky na koních. Původně jsem si myslel, že na koni nepojedu a nebyl jsem sám, ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme všichni. Jen Radkovi se nechtělo. Na hlavu mi narazili jezdeckou přilbu, která mě hned začala tlačit. Pak přivedli koně. Pomocí dřevěného špalku jsme nastoupili. Do každé ruky nám dali provázek (správně opratě) s poučením: „Když chceš, aby kůň zatočil doleva, zatáhni za levý provázek, když doprava, zatáhni za pravý provázek, oběma najednou se brzdí a kůň se rozjede, když do něj kopneš (říkali pobídneš, ale to je to samé jako kopnutí, jenom to nezní tak ošklivě)“. Koně jsem řídil poprvé a docela jsem se ho bál. Vyrazili jsme na projížďku, ale polovina koní zůstala stát na místě. Někdo zkoušel koně rozjet pokřikem hyjé, ale zvíře vůbec nereagovalo. Já jsem dostal líného koně Vendulu, který měl od začátku za ostatními zpoždění. To zvíře se občas rozhodlo, že poběží, aby je dohnalo. V sedle jsem nadskakoval vysoko nad něj a bál jsem se, že spadnu. Také jsem občas omylem zatáhl za některý z provázků a kůň nekontrolovatelně odbočil z cesty. Petr vepředu měl asi podobné problémy. Slyšel jsem jeho křik: „Elvisi, doleva, Elvisi, zastav, Elvisi, prosím tě, neblbni!“ Pak zase někdo říkal: „Co mě předjíždíš?“ „Já za to nemůžu, ono to jede samo.“ Někteří koně asi dostávali hlad a zahnuli z cesty na louku a nedalo se s nimi pohnout, dokud se nenajedli. Po hodině jsme se vrátili. Někomu se projížďka líbila a jel by klidně znovu. Já jsem byl rád, že zase stojím na pevné zemi. Nelituji toho, že jsem jel, byl to zážitek na celý život, ale poučil jsem se z toho, že na koně už nikdy nesednu. Tak bylo to hezký, ale že bych to musel zažít dvakrát... Během zpáteční cesty na večeři jsme ještě pořádně promokli.

Na středu jsme naplánovali cestu z Boršova nad Vltavou kolem Vltavy na Dívčí Kámen a přes zbytky keltského oppida do Třísova na vlak. V Krumlově jsme se vydali hrát hru Město ulic, kterou připravil místní oddíl. Dostali jsme fotografie cedulí s názvy ulic a částmi domů. Na každém obrázku bylo napsané písmeno. My jsme měli domy s cedulemi najít a zjistit jejich popisné číslo. Podle čísel se písmena seřadila a měla vyjít zpráva. Běhali jsme po městě a hledali cedule. Asi tři v poslední době někdo vyměnil, protože byly červené a my hledali bílé, jedna byla schovaná za lešením a jedna zarostla živým plotem. Blížila se večeře a my, už hladoví, stále nemohli najít Plešiveckou ulici a jako naschvál jsme potkávali samé restaurace s otevřenými okny, z kterých vonělo jídlo. Až jeden pán nás vysvobodil a poradil nám, kde ulice je. Zpráva neměla velký význam, protože každý oddíl hrál hru jindy. Večer jsme ve fotbale porazili oddíly Zlatý šíp z Obůrky i Modrou šipku z Vodňan.

Ve čtvrtek jsme se vydali na nejvyšší horu Blanského lesa Kleť. Cesta vedla hodně do kopce. Nahoře po krátkém odpočinku jsme zdolali ještě pár schodů na rozhlednu. Viděli jsme hlavně mraky a na druhé straně mlhu. Potom jsme se šli podívat na hvězdárnu. Ukázali nám dalekohledem Slunce a mohli bychom pozorovat i sluneční skvrny, kdyby nějaké byly. Ale měli jsme smůlu, tento den žádné nebyly. Večer jsme hráli fotbal proti Divočákům z Frýdlantu a úplně jsme prohráli.

V pátek jsme měli odpočinkový výlet na Hlubokou. V Českých Budějovicích nám zbylo trochu času, než jel vlak, tak jsme se šli podívat na náměstí, které vypadá jako velké parkoviště. Na Hluboké se nám zámek líbil. Jenom jsme neviděli vycpaného posledního šumavského medvěda. Večer byla ve škole diskotéka. Nejsem kamarád takovýchto akcí, ale nevadila by mi, kdyby cestou do sprch do mě na chodbě, kde byla tma a šílený rámus, nevrazilo asi pět lidí.

Už dlouho jsme se těšili na sobotní orientační závod. Po snídani jsme došli ke kopci Granátník nad městem, kde jsme dostali podrobné mapy (i mraveniště na nich byla označená křížkem) a popis terénu. Kontroly jsme našli docela rychle. Ale někteří závodníci v lese zabloudili a jejich vedoucí o ně měli strach. Když poslední z nás doběhl do cíle, začalo pršet. A nepřestalo až do odpoledne. Před večeří jsme prošli mnoho nádvoří zámku a také jsme viděli otáčivé hlediště v Zámeckém parku.

Brzy ráno jsme si sbalili věci, abychom před odjezdem stihli ještě prohlídku krumlovského zámku. Na rozdíl od Hluboké bylo na zámku hodně medvědů, ale žádný nebyl vycpaný poslední šumavský. Všichni leželi na podlaze a byli placatí. Když si malý Dalík šel pro razítko ze zámku, zjistil, že si ho nemá do čeho otisknout a tuto situaci hlasitě komentoval slovy: „U všech prasat, já nemám vandrovku.“ Ve škole jsme potom ještě zametli naši třídu a odešli jsme na nádraží. Většina oddílů odjížděla stejným vlakem, a proto jsme dostali jeden vagón navíc. Skoro celou cestu domů všichni spali. Kryštofa jsem budil už v Nymburce, ale spal tak tvrdě, že jsem si myslel, že odjede až do Hradce. Nakonec jsme ale všichni v pořádku v Poděbradech vystoupili a vrátili se domů.