Letos se náš oddíl poprvé zúčastnil dobročinné sbírky Kameny. Jako několik dalších oddílů v jiných městech jsme i my v Poděbradech prodávali namalované kameny. Chodili jsme po parku s kameny a pokladničkami a kdo nám přispěl nějaké peníze, mohl si vybrat namalovaný kámen. Během prosince jsme tak vybrali 2426 Kč. Tyto peníze použije občanské sdružení Máme otevřeno? pro integraci lidí s mentálním postižením do společnosti.

V sobotu 4. 12. dopoledne přišli Vítek a Štěpán do klubovny malovat pokladničky, do kterých jsme potom vybírali peníze za kameny. Každou stranu krabice natřeli jinou barvou. Aby barvy rychleji uschly a aby se také sami ohřáli, sušili krabice u kamen. Po skončení byli kamna i Vítek a Štěpán barevnější než pokladničky.

S namalovanými pokladničkami jsem se vypravil na městský úřad, abych je tam dal zapečetit. Dvě razítka, to snad nebude problém. Byl. V podatelně jsem vysvětlil, co potřebuji. Poslali mě tady vlevo skrz starou část do druhé nové části, po schodech nahoru vzadu vpravo je finanční odbor a tam se zeptejte. Našel jsem finanční odbor, kde byly dvoje dveře. Číslo 26 – Poplatky za hroby a číslo 27 – Poplatky za psy. Do dveří 26 zrovna někdo vešel, tak jsem zkusil zaklepat na dveře 27 – Poplatky za psy. Paní úřednice mi řekla, že musím vedle do dveří 26 a tam mě zase poslali přes chodbu do druhých dveří zprava. Asi šestá úřednice, se kterou jsem ten den už mluvil, byla sice ochotná, ale tomu, aby mi dala na pokladničky dvě razítka, bránily různé zákony a kdovíco ještě. Nakonec pokladničky orazítkovala, několikrát si okopírovala všechny papíry, které jsme ke sbírce dostali z ústředí, a důležitě prohlásila, že příště to takhle nepůjde, a že si mám přečíst zákon o zapečeťování. Poděkoval jsem a byl jsem rád, že mám zapečeťování za sebou a můžu z úřadu plného úředníků odejít.

Kameny jsme prodávali v lázeňském parku, kde chodí lázeňští hosté. A před vánoci bývají lázeňští hosté často Němci. I my jsme na některé narazili. Jedna paní, která také říkala: „Ich verstehe nicht,“ se narozdíl od ostatních na chvíli zastavila, a tak jsem jí pomalu vše začal vysvětlovat německy: „Wenn Sie den gemalten Stein kaufen, ist das Geld für kranken Leute.“ Lepší vysvětlení jsem vymyslet nedokázal. Paní kameny zřejmě zaujaly a začala se vyptávat, ale na to už moje znalosti němčiny nestačily. Rozuměl jsem, na co se ptala, ale odpovědi jsem omezil na dvě základní slova Ja a Nein. Asi se dozvěděla všechno, co chtěla, protože vytáhla z peněženky pět euro a jestli je může dát do pokladničky. Přikývli jsme, že může. Když si potom vybrala kámen, nazvala ho ein Glückstein. Tak nakonec nevíme, jestli věděla, proč přispěla.

Petr se zeptal jedné slečny, jestli si chce koupit kámen. Chvíli si nás udiveně prohlížela a pak řekla, že si kámen koupí. Nejspíš jsme ji zastavili na cestě z restaurace, kde slavila konec školy v tomto roce. Při hledání peněženky v batohu se dost potácela a málem nám spadla do krabice s kameny. Potom jí dalo hodně práce se strefit s dvěma desetikorunami do díry v pokladničce. A když si vybírala kámen, několikrát sáhla do prázdna vedle. Až vystřízliví, bude se asi hodně divit, proč má v kapse červenožlutý kámen se zelenýma očima a modrým nosem.