V úterý 10. srpna jsme se znovu sešli v Poděbradech na nádraží, abychom podruhé vyrazili do Jizerských hor. Tentokrát jsme byli jen tři, já, Ivoš a Michal. Honzu ještě nepřešla trudnomyslnost z minulé výpravy, a tak zůstal doma. Původně plánovanou trasu jsme se rozhodli otočit a výpravu skončit v Kořenově. Kdyby zase pršelo, vraceli bychom se aspoň jinou cestou než ze Smrku. Ještě jedna změna od posledně je důležitá. Bambusová tyč na vlajku byla o kousek delší.

Během cesty do Josefova Dolu se nestalo nic zajímavého. Odtud jsme přes Kristiánov došli na Novou Louku, místo, pro Ivoše nezapomenutelného, zápasu o mapu s bernardýnem. Viděli jsme zde vlak, jaký jezdí v Poděbradech od zámku k restauraci na soutoku Labe s Cidlinou. Pak jsme vyfotili do kroniky toho bernardýna, který před časem snědl Ivošovu mapu a vyrazili jsme na první tisícovku, Ptačí kupy (1013 m). Najít správný vrchol nebylo snadné, protože zespodu se nedalo poznat, která kupa je nejvyšší. Po hřebeni jsme se dostali na blízký Holubník (1071 m). Už se blížil večer, když jsme vystoupali na Černou horu (1085 m). Tady se vrchol určoval ještě složitěji, protože se na kopci rozkládá rozlehlá rovina. Od Sněžných věžiček (1055 m) nás začaly zdržovat borůvky a nepřestaly až do konce výpravy. Ivoše a Michala jsem od nich nemohl vyhnat ani vyprávěním o vraním oku. Kousek za rašeliništěm Na čihadle jsme našli celkem vhodné místo k přespání. I s potokem na mytí nohou a ešusů.

V noci si nás přišlo prohlédnout asi nějaké zvíře, protože jsem ráno zjistil, že mám tak metr od hlavy bobky od zvířete velkého aspoň jako jelen. Nasnídali jsme se a vyrazili jsme na Polední kameny (1006 m). Hned po ránu začal mít Ivoš zase problémy se svým povedeným pitím, cestou ho někde ztratil a už ho nikdy nenašel. Po zatím nejnáročnějším výstupu na Smědavskou horu (1084 m) jsme poprvé potkali létající mravence. Tady jich bylo ještě snesitelné množství. Dalším vrcholem na naší cestě byla Jizera (1122 m). Zde také létali mravenci a vlezli mi i do batohu. Do teď se nám všechny kopce dobývaly snadno, protože na ně vedla nějaká cesta. Na Černý vrch (1025 m) nevedla žádná. Po panelové silnici ze Smědavy jsme počítali panely, abychom věděli, jak jsme daleko a neodbočili jsme zbytečně vedle. Na Černý vrch jsme se museli prodírat vysokou trávou, přelézat popadané stromy a byli jsme rádi, že jsme nepotkali žádnou zmiji. Nahoře to vypadalo, že tam moc lidí nechodí (proč taky), ale našli jsme tam na skále pamětní desku. Sešli jsme dolů na Promenádní cestu, kde se vyrojili snad všichni mravenci z Jizerek. Chvílemi jsme radši běželi, abychom byli rychle pryč, ale stejně nás pokousali. Konečně jsme došli k již známému přístřešku na Předělu. Noc byla příjemnější než za deště, i když teď zase všude kolem bzučeli komáři.

Ve čtvrtek jsme vstali skoro ještě za tmy v půl šesté. Za hodinu jsme byli najedení a odcházeli jsme nejkratší cestou (poučili jsme se starými chybami) na Smrk (1124 m). Nahoře jsme udělali vrcholové foto s rozhlednou v pozadí, o které jsme minule ani netušili, že tam stojí. Zase nejkratší cestou jsme se vrátili na Předěl a vydali se po stopách naší první výpravy ke Kořenovu. Na Jelení stráni (1018 m) nás začala trápit chmurná představa, že nestihneme vlak. Neopustila nás ani na Bukovci (1005 m). Pod vrcholem Zámky (1002 m) to už bylo o něco lepší, takže jsme lezli i nahoru. Poslední jizerská tisícovka byla dobyta. S dobrým pocitem z vydařené výpravy a žaludky plnými borůvek jsme došli na kořenovské nádraží. K dobré náladě ještě přispělo občerstvení, kde jsme si koupili na cestu do Poděbrad citrónovou Poděbradku.

Z výpravy jsme byli trochu dobití, ale hlavně že jsme dobyli všech dvanáct jizerských tisícovek.