V pondělí 26. července 2004 ráno jsme se všichni shromáždili na nádraží v Poděbradech. Výpravy jsem se účastnil já, Nemík, Honza a Michal. Vlakem jsme dojeli až do Tanvaldu, kde jsme ještě nakoupili chleba. Z Tanvaldu jsme vyjeli směr Harrachov. První překážka, kterou jsme museli překonat byla, řada lidí blokujících chodbičku v motoráku a nepříjemná průvodčí, která na nás byla hodně ošklivá. Díky bohu se nám v Kořenově podařilo z vlaku dostat, ačkoliv jsem v to ani nevěřil. Na nádraží proběhla poslední úprava našich těžkých batohů a plni iluzí jsme vyrazili do hor.

Naše cesta se zastavila už kousek za nádražím v okamžik, kdy jsem ucítil vlhkost na svých zádech. Bleskurychle jsem sundal batoh a začal pátrat po příčině neštěstí. Tou byla malá plastová lahvička plná citrónového koncentrátu, kterou jsem měl připravenou na ochucení vody. Batoh a svetr, který jsem měl pod lahvičkou, začaly vonět po citronu. Cestou na první tisícimetrový vrchol Zámky (1002 m) jsme potkali pár pěkně zachovalých řopíků, na které jsem se už od odjezdu těšil. Bohužel mé kolegy naše opevnění moc (spíš vůbec) nezajímá, a tak jsme se ani nezastavili. Pod prvním kopcem jsme měli první z našich častých a dlouhých zastávek. Po půlhodině jsme vyrazili vzhůru. Kopec nebyl příliš prudký, ale o to delší. Po nalezení vrcholu, které nebylo vůbec jednoduché, protože cesta je v některých místech neznatelná a po vítězných výkřicích „Dobyt!“ jsme udělali vrcholové foto a vyrazili dolů. Měli jsme dvě možnosti. Mohli jsme se vydat zkratkou mimo cestu nebo se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli, která byla asi třikrát delší. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli ještě příliš unavení, rozhodli jsme se pro zkratku. Výsledkem bylo, že cestu jsme si sice zkrátili, ale hodně jsme se zdrželi. Dodnes na to Nemík nadává.

Na chatě pod Bukovcem jsme se občerstvili, nakoupili čokoládu a vyšli opět do kopce. Stoupání na Bukovec (1005 m) bylo sice krátké, ale prudké. Kdyby bylo pěkné počasí, naskytl by se nám určitě pěkný výhled. Bohužel celý den bylo zataženo a na Jelení stráni (1018 m) se dokonce rozpršelo. Zde se stala další příhoda, která nás všechny pobavila a opět se o ni postarala moje lahvička s citrónovým koncentrátem, která mi vyklouzla z kapsy a zřítila se ze skály kamsi do hlubin pod námi. Naštěstí se nám ji podařilo najít a tak jsem neutrpěl škodu já, ani příroda. I když se počasí k večeru vylepšilo, museli jsme zkrátit původní plán ubytovat se někde pod Smrkem a zůstali jsme v na první pohled kvalitním přístřešku na Předělu.

Pak se počasí zase začalo zhoršovat. Pršelo a údolím se proháněly mraky, které způsobovaly, že jsme někdy téměř nic neviděli. Dali jsme si večeři (podávaly se konzervy s chlebem z Tanvaldu) a zalezli jsme do spacáků. Nejlépe si spaní zařídil Nemík, který si vlezl do celty, kterou zavěsil ke stropu. V tuto chvíli ještě nikdo z nás netušil, jak prozíravý nápad to byl. Když déšť zesílil, rychle jsme zjistili, jak má náš přístřešek děravou střechu. Během noci jsem se několikrát probudil, abych zkontroloval, jestli mám spacák v suchu. V úterý v pět hodin ráno bylo ještě všechno v pořádku. Asi o hodinu později jsem ve spacáku ucítil vlhkost. Ačkoliv vnitřek byl až na malý kousek suchý, spacák byl nasáklý vodou. Batoh a pár kusů oblečení se ocitlo ve vodě. Nejhorší pro mě bylo, že se namočily moje jediné dlouhé kalhoty. Škody u ostatních byly podobné. Nejlépe dopadl Nemík, který spal zavěšený ke stropu a nejhůře Michal, který spal v mělké, ale velké prohlubni, která se během deště zaplnila vodou přitékající ze stráně nad námi. Aby toho všeho nebylo málo, přivítalo nás zase sychravé počasí a spousta mlhy, která se jak lavina valila údolím. Když jsme si chtěli uvařit polévku, zjistili jsme další nepříjemnou skutečnost. Do vařiče natekla voda, a tak nechtěl pracovat. Naštěstí měl sebou Michal lihový vařič a tak jsme si postupně všichni ohřáli vodu na něm. Během jídla jsme přemýšleli, co dál. Mohli jsme pokračovat v původním plánu, nebo si naši cestu zkrátit, nebo jít na nejbližší nádraží. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat v původním plánu. Ovšem jenom díky tomu, že Nemík přečkal noc v suchu, jinak bychom téměř jistě vyrazili na nejbližší nádraží, protože Michal a Honza by proti tomu určitě nic nenamítali.

Najedli jsme se a po dlouhém balení v 11.30 hod. vyrazili na cestu. Po menší zacházce jsme začali stoupat na nejvyšší vrchol Jizerských hor Smrk (1124 m). Všude kolem nás byla mlha, nejtepleji také nebylo a začal foukat nepříjemný vítr. Asi kilometr pod vrcholem začalo příkré stoupání, které vedlo po cestě, která se díky dešti změnila v potok. Toto místo se jmenovalo Nebeský žebřík. Ve třech čtvrtinách kopce jsem na ostatní počkal, aby mě dohnali. Nahoře byla mlha, trochu pršelo a foukal vítr. To ostatním účastníkům výpravy zlomilo morálku a naplnilo je trudnomyslností. Bylo rozhodnuto, že výpravu ukončíme a můj jediný hlas proti s tím už nemohl nic dělat. Po vylezení na rozhlednu, kterou jsme z dvaceti metrů přehlédli a ze které nebylo kvůli mlze nic vidět jsme sešli do Nového Města pod Smrkem, odkud jsme odjeli vlakem přes Liberec domů.

Tato neúspěšná výprava se neobešla beze ztrát. Jednoho z členů přepadla trudnomyslnost a představa další noci strávené v kaluži ho odradila z účasti na naší druhé výpravě Dobývání tisícimetrových vrcholů Jizerských hor.