V sobotu ráno nasedáme do vlaku směr Brno. Nem, Ela, Leo, Petřík, Michal a moje maličkost (Lucka) se necháme unášet voláním dálek. Jedeme do jižní Francie, míst, která jsem si vysnila. Jsem zvědavá, jak blízké jsou moje představy a skutečnost. Čeká nás dlouhá cesta autobusem přes hraniční přechod v Mikulově a Vídeň s prvním zastavením v Monaku.

Probouzím se rozlámaná. Svýma zalepenýma očima stihnu zaregistrovat pobřeží Ligurského moře. Pomalu sjíždíme z dálnice a před námi se objevuje monacký přístav a město. Okouzlilo mě, že na střeše každé výškové budovy je alespoň malá zimní zahrada, mnohdy s bazénem. V tu chvíli zalituji, že tu sama asi nikdy bydlet nebudu. Trvalý pobyt a s tím spojené zproštění od placení daní je totiž udělováno jen výjimečným osobnostem a ne příliš často. V čistém přístavním městě se prohání auta těch největších značek. Světoznámým Kasinem, kam je povolen vstup až od jednadvaceti let, se pyšní část Monaka zvaná Monte Carlo. Stoupáme k Oceánografickému muzeu. Stálo to za to, protože propracovaný systém akvárií, obří akvárium a stálé expozice o podmořských objevech jsou zajímavé. Poté se rozhodujeme pro procházku městem a návštěvu proslulé botanické zahrady. Uličky prudce stoupají po úbočí skal od moře vzhůru. Vše je protkáno výtahy a nekončícími schodišti. Nakonec vítězíme a vstupujeme do říše kaktusů, opuncií, aloe very a spousty další flory a vychutnáváme si výhled na trať F1, fotbalový stadion a přístav. Město opouštíme navečer.

Opět v autobuse. Projíždíme serpentinami podél skal při řece Verdon. Spíše divoké říčce s azurově modrou hladinou. Rozhodujeme se pro nejnáročnější alternativu výletu, projít celou přístupnou část kaňonu. Jedná se o nejhlubší kaňon v Evropě. Klesáme a stoupáme a naskýtá se nám nádherný pohled na krajinu. Překrásná příroda nás okouzlila. Tu vcházíme do jednoho z několika tunelů vedoucích skrz skálu. Svítíme si čelovkou a postupujeme mírným krokem. Obcházíme několik kaluží. Když tu se před námi najednou objevuje nepřerušená vrstva vody a jediné co nám zbývá, je projít po vyvýšených pražcích, které několikrát náhle skončí a doufat, že nezavrávoráme a nespadneme do vody. Vycházíme s čvachtáním v botách a špinavými kalhotami. Asi po deseti kilometrech chůze kaňonem nás čeká další zkouška odvahy v podobě pěti set schodů na železném schodišti zapříčeném ve skále. I toto zdárně zdoláváme. Posledním testem síly je zdolání převýšení přes tři sta metrů od řeky nahoru. Po krátkém posezení na terase restaurace se vydáváme na poslední, šestikilometrovou část cesty do vesnice La Palud-sur-Verdon, kde na nás čeká autobus, aby nás dopravil zpět na ubytování.

Ráno na nás opět čeká autobus. Vydáváme se do města Grasse, proslulého voňavkárenským průmyslem a navštěvujeme sídlo firmy Fragonard. Voní to tu po levanduli, růžích, fialkách a jasmínu. Sympatická Francouzka nás zasvěcuje do tajemství výroby a poté celému autobusu s obratností Horsta Fukse vnutí asi desítku flakonků voňavek. Ani já neodolám. Asi po hodině cesty projíždíme městem Cannes, proslaveném filmovým festivalem. Obdivujeme nádhernou pláž, hotely a sídla s výhledem na moře. Asi každý z nás zauvažoval, jaké by to bylo se tu jednou probudit a vychutnat si ranní kávu s výhledem na příliv. Krásné. Odpoledne strávíme ve městě Nice. Více než sedm kilometrů oblázkové pláže, trh s květinami a ovocem, pestré a spletené uličky, malé obchůdky. Poprvé ochutnáváme francouzskou bagetu. Dokonce vystoupáme nad město, posedíme v parku a pokocháme se výhledem. Tu Leoše, velmi dobře zásobovaného českým chlebem, napadne pokusit se o únos hejna holubů, jež se k nám slétlo. Nezůstane jen u slov a ti hloupí ptáci nás následují bezmála sto metrů hnáni drobty chleba systematicky odhazovanými v našich stopách. Ve městě nás potká krátký lehký deštík, naštěstí poslední pro zbytek týdne.

Vystupujeme z autobusu v přístavním městě Marseille. V moři se tyčí několik ostrovů, v popředí ostrůvek s pevností If. Máme v plánu se na ostrov a pevnost vypravit na lodi, a tak se vydáme do starého přístavu. Kotví zde stovky lodí a před námi na kopci stojí Chrám matky boží. V přístavu zjišťujeme, že dnes jsou pro plavbu nepříznivé povětrnostní podmínky a loď dnes nikam nepluje. Chápající, ale mírně rozladěni se rozcházíme po městě. Od moře fouká silný studený vítr, zvaný mistral. Rozhodneme se vystoupat k chrámu a zdolat tak převýšení přes sto padesát metrů. Na vrcholku chrámu se tyčí asi jedenáctimetrová Madona. Naskytne se nám odtud nádherný výhled na ostrovy, pobřeží a celé město. Poté, co sejdeme opět dolů, vyhledáme pekařství a krámek se zeleninou. Neodolám a koupím hroznové víno a jablko, jež vypadá jako určené pro Sněhurku. Obojí je výtečné. Rozhodujeme se poslat několik pohledů. Opět procházíme přístavem, kde zavane rybina. Do městečka Arles, ležícím na řece Rhoně, přijíždíme asi ve tři hodiny odpoledne. Je proslulé svými galsko-římskými památkami jako je divadlo a koloseum. Procházíme křižující se uličky, občas se před námi z ničeho nic vynoří prostranství s vysázenými, divoce seřezanými platany a kavárnami. Město právě naplno ovládá bujará pouť na prostranství několikrát přesahujícím velikost Libické pouti. Kolotoče, autíčka, balonky a cukrová vata a hlasitá hudba. Jen z atrakcí se asi zvedá Francouzům žaludek o něco víc, než nám na řetízáku.

V deset ráno již jsme ve městě Saintes-Maries-de-La-Mer a vyjíždíme lodičkou do ústí řeky Rhony. Jakmile vyjedeme od pobřeží, slunce se schová a po celou dobu plavby nás provází silný vítr. Projíždíme ornitologicky pestrým územím, zahlédneme býky a slavné bílé koně. Místo návštěvy ornitologického parku zvolíme procházku po okolí a nelitujeme. Seznámím se s trojicí koní, kteří nejdříve profesionálně pózují, a potom se přijdou, přilákáni bagetou, podívat blíž. Přicházím k nim s respektem, nikoli bázní, a pamlskem na dlani. Jejich velikost je impozantní, stejně tak krása jejich velkých očí se nedá zapomenout. Pozdní odpoledne strávíme ve městečku Aigues-Mortes. Vcházíme branou do pravidelně obdélníkového města, ohraničeného vysokými hradbami. Trošku na nás dýchne iluze středověku, když se procházíme pod hradbami města. Vymýšlíme teorie, jak se dostat nahoru bez placení, ale po prvním nezdaru nápad vzdáme. Západ slunce si vychutnáme pod mohutným akvaduktem Pont du Gard, který před více než dvěma tisíci lety přiváděl vodu do města Nimes. Do dneška se zachovalo z původních impozantních padesáti kilometrů necelých tři sta metrů přes řeku Gardon. Tato část je téměř padesát metrů vysoká a složená ze tří pater oblouků. Je neuvěřitelné, že vše setrvalo položené na sobě bez použití jakéhokoli pojiva.

Do města Avignon přijíždíme brzy ráno, autobus a námi objede hradby, ohraničující historické centrum a poté vjede branou do města. Navštívíme papežský palác, největší gotickou stavbu na světe. Ačkoli je zde zakázáno fotografovat, pořídím několik povedených snímků. Dá se to srovnat s adrenalinovým sportem. Palácem proběhneme asi za tři hodiny a vstoupíme na avignonský most. Již dávno neplní svoji původní funkci, protože končí slepě uprostřed řeky Rhony. Z původních dvaceti sedmi oblouků zůstaly jen tři. Z Avignonu putujeme do městečka Les Baux-de-Provence, tyčícího se nad údolím a pyšnícího se středověkým hradem. Je přezdíváno „mrtvé město“, ale žije, doslova pulzuje turistickým ruchem. Městečko se hemžilo krámky s totožným, velmi kýčovitým zbožím jako například obřími keramickými cikádami, jež vydávaly pro ně charakteristický zvuk a upomínkovými předměty bez praktického použití. Dále navštěvujeme městečko Gordes s překrásnými úzkými uličkami, které zvláštně obepíná kopec, na němž leží. Zavítáme také do nedaleké vesničky Village des Bories vypadající jako shluk krtinců sestavených z ledabyle naskládaných kamenů. Celodenní putování autobusem ukončíme v malinké vesničce, proslulé těžbou okru. Vše je zde oranžové, hlína, ulice i doly. Posečkáme a po západu slunce se vydáme zpět na ubytování. Čeká nás poslední noc v ubytovně F1.

Rozhodně neopakovatelný zážitek. Během pobytu ve Francii jsme vystřídali tři ubytovny, ale malinké pokoje se od sebe vůbec nelišily. Rozdíl byl jen v barvičce dveří a šestimístném kódu pro vstup do pokoje a ubytovny. Naštěstí jsem neměla problém se zapamatováním čísla. Při vstupu na WC nebo pro návštěvu sprchy muselo nad dveřmi svítit zelené světýlko, to signalizovalo, že je vstup volný a neprobíhá „očista“ celé místnosti. Barva dveří se shodovala s barvami nám přidělených sprch a záchodů. Ve výsledku byly ale většinou všechny tyto místnosti trvale obsazeny nebo svítila „červená“. Povedlo se nám nachytat Nema, když jsme na něj zavolali do sprchy a on vykoukl ven. Asi po minutě vyběhl v ručníku a vyděšeným výrazem řekl: „Zhaslo to a začalo mě to vysávat“. Propukli jsme v smích.

Loučíme se s přátelskou formulí a naposledy stěhujeme zavazadla do autobusu, který nás odváží do velkoměsta Lyon. Celkem tu trávíme, každý po svém, devět a půl hodiny povinné přestávky pro řidiče. Procházíme si historické centrum, naposledy nakoupíme křupavé bagety, vyšplháme na kopec nad dvěmi řekami Rhonou a Saonou. Pomalu se procházíme podél obou řek, prohlédneme si amfitheatre, posedíme v parku a dokonce shlédneme několik partií ve slavné francouzské hře petangue. Při prohlížení mapy nás zaujme velký park s jezerem a ostrovy. Zorientujeme se a vydáme se tím směrem. Přivítá nás veřejný zoopark s poutí a kolotoči. Lidé pestrých národností se zde prohánějí na bruslích, kolech, běhají, procházejí se nebo jen tak posedávají na prostorných trávnících pod rostlými stromy. Je zde skleník, altány, záhony růží, výběhy a jezírka se zvířaty. Jednoduše inspirace pro volný čas a místo, které by bylo snadné si oblíbit. Před odjezdem posedíme u fontány v centru Lyonu. V půl desáté večer nastupujeme do autobusu, který nás již poveze neomylně přes Německo domů.