„Hurá, hurá!“ znělo nádražní halou, „Konečně pololetní prázdniny“. Pro Anežku, Elišku, Lucii Š., Vítka, Nema a Petra to znamenalo jediné: na zádech batoh a v ruce běžky. Zasněženého dne 28. 1. jsme se, jako každý rok,vydali do Dědova. Cestou vlakem jsme si vyprávěli zábavné historky z výprav, a tak nám ani nepřišlo, že venku hustě sněží a máme velké zpoždění. Díky hodnému průvodčímu jsme ještě stihli náš obvyklý spoj a zhruba před desátou večerní jsme byli v chatě. Vítek s Luckou se ujali zatápění v peci a jak to v Dědově bývá zvykem, v okamžiku byla celá místnost plná kouře. Mezi tím Nem vyházel cestičku k pumpě, Petr zametal zápraží a Anežka s Eliškou stavěly na čaj. Po vydatné noční svačině jsme rozestlali a šli spát.

Následující den bylo pod mrakem, ale nesněžilo. Podle plánu jsme se vydali na běžky. Celé ráno nás trápilo, kolik asi tak může být venku stupňů. V kopci za totemem místní usedlice vyhazovala sníh a Petrovi to nedalo, aby se nezeptal: „Dobrý den!“ oslovil odhodlaně usedlici a dodal: „Nevíte, kolik pak máme venku stupňů?“ Paní se na Petra podívala a pravila: „Nevím, ale dojdu se vám podívat“. Ještě jsme prohodili pár slov a jeli dál do strmého kopce. Cesta byla náročná a úmorná. Kopec byl čím dál strmější a vidina projeté stopy v nedohlednu. Lucka nejspíš špatně namazala, a proto téměř co metr to pád. Měla ovšem v sobě dost vnitřní odhodlanosti, aby v sobě našla odvahu a vstala. Po všech těžkostech jsme vyjeli pod hřeben na náhorní plošinu, kde jsme se občerstvili. Lucka se kochala okolní krajinou, když tu náhle vyjekla: „Pozor, jdou po nás skauťáci!“ Nikdo jsme nemohli uvěřit svým očím. Lucka měla pravdu. Skauťáci byli přímo za námi. Jejich vychytralost překonala všechny meze. Počkali si totiž až jim vyjedeme stopu. Jelikož jejich vzdálenost byla ještě velká, tak jsme se domluvili na následující strategii. Nem prohlásil: „Jejich podlost si nemůžeme nechat líbit. Budeme dělat jako že stále pijeme čaj, aby nás mohli předjet“. Po chvíli čekání nás skauťáci konečně předjeli a my vyrazili na vrchol strmého svahu. Vítkovi náhle začaly prokluzovat zběsile běžky. Petra už z toho bolely oči a vyměnil si s Vítkem běžky. Co následovalo, nikdo nečekal. Petr udělal pár temp a začal volat: „Pomóóc! Chyťte mě někdo!“ Petr váží mnohem víc, než Vítek a celá jeho váha se náhle začala řítit na Elišku, která jela za Petrem. Eliška se zapřela ze všech sil, aby Petra mohla zastavit, ale nic naplat. Petr suverénně nacouval do Elišky a oba se váleli pod šípkovým keřem. Podobný scénář se opakoval ještě asi třikrát, než jsme okusili vrcholek kopce. Pocit vítězství byl značný. Lucka, Vítek a Eliška se chtěli vrátit do chalupy, a tak jsme se rozdělili na dvě družstva. My zbylí, tedy já Petr, Anežka a Nem jsme odhodlaně pokračovali dál. Sice začal foukat ostrý studený vítr, ale my se nedali odradit a vyrazili. Cesta byla projetá od skauťáků. Zhruba po hodině jízdy jsme dorazili k buržoaznímu hotelu, kde měli zavřeno. Cesta do Teplic nad Metují nám byla tedy otevřená. Následovala zasněžená silnice přímo do zmiňovaných Teplic. Nem vyrazil jako první. Anežka s Petrem ho hned následovali. Petr a Anežka jeli bok po boku. Co je ovšem tu chvíli nenapadlo? „Co si takhle dát závod?“ houkl Petr po Anežce. Anežka souhlasila a už bylo odstartováno. Zkušenější Anežka se dostala do vedení, což Petra přimělo, aby se silněji odrážel hůlkami. Kopec na sebe nenechal dlouho čekat. Za chvíli se před Petrem a Anežkou objevila první zatáčka. „O-ou“ řekl si Petr v duchu a už byl až po uši zabořený v závěji, hned vedle statného smrku. Anežka nad Petrem zastavila a s vytřeštěnýma očima se ho zeptala: „Co blbneš? Seš celej?“ Petr vyndal svoji bílou hlavu a pravil: „Jsem v pohodě!“ Následovalo ještě několik zatáček a Petr nepoučen z předešlých nezmarů ještě párkrát okusil sílu přitažlivosti a tvrdost země. V Teplicích jsme nakoupili a vydali se k chatě. Eliška mezitím už nachystala chutnou večeři. Večer se začaly linout líbezné zvuky kytary. Petr vyndal svoji tamburínku a koncert mohl začít.

V sobotu ráno nás probudilo sluníčko a také Eliška, která se s námi rozloučila. Řekli jsme si, že se vydáme bobovat. Doběžkovali jsem až k jednomu strmému kopci za viaduktem. Nem s Vítkem a Luckou začali dělat bobovací dráhu. Petr se koukl svým zkušeným okem a pravil: „Kde pak, tady vám to těžko pojede“. Vzal si tedy svoji lžíci pod zadek a vydal se prošlapat cestu do strmého kopce. Když dorazil na vrcholek, neváhal, sedl na lžíci a kodrcavým postrkováním v hlubokém sněhu skončil až dole. Ostatní ho následovali a za chvíli to svištělo jedna radost. Zanedlouho byly naše kostrče dostatečně naražené a věci durch promáchané. Anežka náhle pravila: „Co kdybychom skočili do sněhu hvězdu?“ Anežčinýho nápadu se všichni s libostí ujali. Nem si vzal foťák, aby naše skoky mohl patřičně zaznamenat. Skákalo se jedna radost. Sníh byl totiž dostatečně hluboký a měkký, takže jsme si mohli dovolit i odvážnější kousky. Po všech vylomeninách nás začal přemáhat hlad, a tak jsme jeli zpátky do chaty. Při vaření nás život naučil několika zkušenostem. Třeba, že nemá padat pytlík rýže na plotnu, aby se pak dalo volně dýchat. Večer nás přemohla touha si zahrát pravěký hazard. Anežka připravila hru a mohlo se začít. Pro Petra to byla zlomová hra v jeho dosavadním životě. Jednalo se totiž o první hru, ve které dokázal vyhrát i opakovaně, z čehož byl mírně vykolejený. V jednom místním časopise byl vzorek make-upu. Petra v tu chvíli napadlo: „Co kdybychom si zahráli ještě jednu hru. A kdo prohraje, tak si na obličej dá celý ten make-up“. Lucka s Anežkou neváhaly a hrály. Petr naštěstí vyhrál. Lucka s Anežkou skončily na druhém místě, a tak jim Petr make-up spravedlivě rozdělil. Po chvíli nanášení make-upu nás z pohledu na obě slečny začala jímat hrůza. Béžovou barvu se jim ale nakonec podařilo natáhnout na obličej a už nevypadaly unaveně, mdle a leskle. Tento pocit měly garantovaný na dvacet čtyři hodin. Do spacáku se s make-upem slečnám nechtělo, a tak jim nezbývalo nic jiného, než své béžové obličejíčky ponořit do studeného sněhu a hýbat s nimi ze strany na stranu. Poté už jen čtvrt hodiny se každá navzájem drhla hadérkem s horkou vodou a po make-upu nebyly ani stopy. Ve zběsilém hazardu jsme pokračovali dál, což se stalo Petrovi osudným. Z Petra se stal slaďoušek. Každý mu totiž Pikaem udělal na obličej tři hnědé tečky.

V neděli jsme vstávali opět do azurového počasí. Řádně jsme uklidili chalupu. Zavolali pana Veselého, který se na náš úklid nedíval smutně a vyrazili jsme do Teplic nad Metují na nádraží. Cesta vlakem byla nádherná a krátká. V Poděbradech nás vítal Lucky tatínek. Po pár slovech jsme se rozloučili a každý šel svou cestou. Mnozí v Dědově našli ten pravý odpočinek, po kterém už dlouho toužili a hlavně sílu a odhodlání do dalších akcí.