Někdo poprvé, někdo „po šestisté sedmdesáté páté“ se ve čtvrtek 1. února kolem páté hodiny seřadil na prvním nástupišti na poděbradském nádraží. Přestože tři členové turistického oddílu Robinsonů onemocněli a bylo jim tak odepřeno užít si pololetní prázdniny v Dědově, byla četná skupina mladých lidí s nadupanými batohy dost nápadná. Naše složení: Nem, Eliška, Leoš, Lukáš, Petr, Štěpán, Tadeáš, já (Anežka) a Ivoš, který za námi přijede samostatně. Chyběla Lucka, Michal, Vítek.

Žádné velké problémy s nastupováním do vlaku snad nebyly, a tak jsme se „pohodlně“ usadili do kupé a vlak se rozjel. Batohy z držáků nad námi sice trochu padaly (Eliška s Leošem byli málem zraněni), ale cesta rychle ubíhala. Postupně jsme míjeli Chlumec nad Cidlinou, Hradec Králové a ve Starkoči jsme přestoupili do motoráčku a valili si to přes Náchod do České Metuje. Mezitím se setmělo a vyšly hvězdičky. V Metuji (obci) jsme se po dlouhé době setkali na vlastní kůži se sněhem. Někteří se setkali více, někteří méně a někteří si ho dokonce donesli za krkem až na chalupu. Asi po půl hodině cesty (cca 2 km, možná ani ne) podél Metuje (řeky) jsme konečně byli v Dědově před typickou roubenkou se stříbrným smrkem a nějakou anténou přede dveřmi. Bylo osm hodin a pan správce nám předal chalupu. Naštěstí nebyla taková zima, aby byla chalupa úplně vymrzlá, ale přesto jsme samozřejmě museli zatopit. Ušetřené staré volební lístky dobře hoří, takže rozdělat oheň v kamnech nebyl velký problém.

Večeři, tzn. chleby či housky, měl každý sám z domova. Uvařili jsme tedy jenom vodu na čaj a mohly se začít hrát hry – Cimrmanova kostka a Na vraha. Pak jsme my s Eliškou vybalily kytaru, mandolínu a zpěvníky a pělo se. Nakonec se však muselo jít spát.

V půl deváté ráno nás probudila melodie ze Svatého grálu. Už nevím, kdo to byl, kdo podnítil tu barbarskou činnost, ale povedlo se mu to dost dobře. Náplní sobotního rána se stalo blbnutí ve spacákách, zalehávání, lechtání a pištění. Nakonec nás sluníčko přece jenom z vyhřátého pelechu vyhnalo. K teplému čajíčku jsme si dopřáli výborný perník z Eliščiny domácí kuchyně, prý v něm bylo hodně kakaa. Já, jako laik, jsem nic nepoznala. Zabalili jsme velký zbytek perníku a vyrazili směrem do Adršpašsko-teplických skal. (konkrétně na zříceninu hradu Střmen). Po cestě jsme se občerstvili perníkem a vysílili sněhem, takže jsme v podstatě neztráceli ani nenabírali žádnou energii. Došli jsme po červené do obce Skály a po modré až do Teplic nad Metují. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, první pokračovala dál do skal a ta druhá se vrátila do chalupy zatopit, uvařit oběd i večeři a vysušit Štěpánovy boty. Původní záměr byl po modré na Střmen, bohužel to nevyšlo na první pokus, takže jsme se podívali do Vlčí rokle (po žluté). Na podruhé jsme se strefili a vyškrábali jsme se po 328 schodech na vyhlídku skalního hradu. Ta se nachází ve výšce asi 650 m n. m. Podmínky pro kochání se výhledem byly trochu ztíženy zmrzlým sněhem, který klouzal. Každoroční vrcholové foto a můžeme zase dolů. Tou dobou byly asi čtyři hodiny, takže nám nezbylo nic jiného, než přidat do kroku, abychom nazatměli. Okýnkem do chaloupky bylo vidět, jak se kuchtíci činí a Petřík, jak míchá nějakou podivnou věc ve velkém hrnci. Ta věc byl pudink, který nám byl slibován k večeři. K obědu měly být totiž těstoviny s protlakovo-cibulovo- párkovou omáčkou. Oheň v kamnech plápolal, takže jsme nemuseli dlouho čekat než se kolínka uvaří. Na popud Ivoše byly talíře dokonale vyblízány a „předmyty“. Abychom měli nějakou mezeru mezi obědem a večeří, proložili jsme to hrami – Na vraha a Hamouna a zpěvem. Honza s Ivošem se zpěvem tak nadměrně rozehřáli, že dokonce odvážně vlezli do ledové Metuje. Čokoládový pudink s piškoty na sebe nenechal dlouho čekat, a byl sněden do posledního piškotu. Úplně nakonec jsme hráli Cech zlodějů, při kterém někteří postupně usínali, což jasně naznačilo, že už je opravdu pozdě. Někdo nadhodil čas zítřejšího vstávání – prej v osm! Pche!

Budík v osm sice zvonil, ale jediný, kdo vstával, byl Tadeáš. Dneska v jedenáct přejíždí do Vrchlabí na lyžák. Původně jsme ho měli jít vyprovodit, ale lenost byla silnější. On to pochopil a my se povalovali s chutí dál, zatímco Tadeáš čiperně balil. Když nás opustil, nastalo zase koulení, zalehávání, lechtání, výskání a Eliščiny prapodivné zvuky. Opravdově jsme vstali asi až v půl jedenácté. Lukáš se Štěpánem, kteří přenocovali v kuchyni, vzorově zatopili. Ke snídani jsme si přivezli tři bochníky chleba a po cestě koupili pomazánkové máslo. Dneska se chystáme odjet, takže musíme sbalit a uklidit. Ale to až po obědě. Eliška bude vařit gulášovou polívku s bramborami a buřty. Polívka se povedla tak, že i Petr ji spořádal bez reptání. Bylo jí sice trochu moc, ale problém byl vyřešen jednoduše, trochu neuctivě, ale byl. Potom jsme vzali košťata, kbelík s hadrem a začali s úklidem. Kolem půl páté bylo vše hotovo a mohli jsme předat chalupu panu správcovi. Pomalu jsme vyrazili do Metuje na vlak. Po sto metrech se však někdo zeptal, kolik je hodin a já zjistila, že jsem si při vytírání na stole nechala hodinky. Ostatní pokračovali v cestě a hodný Nemík se pro ně se mnou vrátil. V půl sedmé nám jel vlak a my už na nádraží byli ve třičtvrtě na šest. Co jiného jsme tam mohli dělat, než hrát další hry – Přešlapávanou, jednu z Veselých her (rozmotávací), něco s kámen, nůžky, papír a koulování.

Vlak přijel s menším zpožděním a pak už jsme byli zase na cestě do Poděbrad. V Poděbradech jsme se objevili už v devět hodin. Tam jsme se už bohužel museli rozloučit a dát se každý svým směrem. Naštěstí ale ne na dlouho, protože v pátek je zase schůzka, na které se, jak doufám, sejdeme v hojném počtu.