Ve čtvrtek 3. února 2005 se ve večerních hodinách téměř celý oddíl poděbradských Robinsonů shromáždil na nádraží v Poděbradech, aby společně odjeli na chatu, kde měl trávit své jarní prázdniny. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyl členem a nechtěl jsem naštvat Nemíka, vydal jsem se na nádraží s dostatečným předstihem. A opravdu jsem tam byl první. S postupem času přicházeli další a další Robinsoni a já se s nimi začal seznamovat. Až přišla i paní vedoucí, u které jsem se oficiálně přihlásil a stal se tak členem Robinsonů. Již dříve jsem s nimi byl na několika výpravách, ale odvahu stát se jedním z nich jsem dostal až nyní. Když se konečně dostavili i poslední opozdilci, vyrazili jsme na nástupiště netrpělivě očekávajíce příjezd vlaku, ve kterém byl i druhý oddíl tomíků - Chippewa z České Lípy, které jsme pozvali, aby s námi společně sdíleli chatu v Dědově. Při nástupu do vlaku nás bylo neuvěřitelných devět osob - Nemík, Petr, Štěpán, Vítek, Ivoš, Leoš, Lukáš, Lenka a já.

Poté, co jsme se naskládali s našimi batohy do jednoho z vagonů, vydal se Nemík, jako správný velitel výpravy, na obhlídku vlaku, aby zjistil kde je Chippewa a mohl jim vyřídit srdečné pozdravy od nás všech. Když se asi za patnáct minut vrátil, seznámil nás s plánem cesty a upozornil na blížící se první přestup. Tuto část shrnu jen pár slovy: Cesta byla dlouhá a nudná, navíc s každým přestupem jsme se museli nacpávat do stále plnějších a menších vagónků. Když tu náhle Nemík vydal povel k opuštění pozic - byli jsme tam!

Na nádraží v Dědově nás už čekali další lidičkové - náš velký šéf Miki, Renata a Jirka. Po krátkém pochodu nočním Dědovem jsme se konečně dostali k velké dřevěné chalupě, kde jsme měli pobývat. Tam jsme se ubytovali v podkroví, které neoplývalo zrovna vysokou teplotou, ale jak čas ukázal, stále to byly tropy proti venkovním teplotám. Ostatně nahoře se jen spalo, na zahřátí jsme měli přeci v přízemí místnost s pecí. Už večer proběhly první hry na seznámení členů obou oddílů a ještě před půlnocí se šlo spát. Teplo opravdu nebylo, ale většina z nás měla teplé spacáky a když měl někdo, jako já, spacák tenký, tak se více oblékl a vyspal se také. Mladší členové oddílu se dožadovali ještě pohádky na dobrou noc, tak jsem jim vyprávěl pohádku O Perníkové chaloupce, na kterou jen tak nezapomenou.

Ráno se nám podařilo vstát ještě v lidskou dobu - někdy kolem osmé, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Náš první výlet směřoval do Teplického skalního města. Úchvatný pohled na skály byl okořeněn všudypřítomným sněhem, který doslova sváděl k hození nějakého nešťastníka do závěje. A tak nejeden z nás vypadal chvílemi spíše jako sněhulák, než jako turista. Patrně zlatým hřebem dne byl výstup na pozůstatek skalního hradu Střmen po třech stech strmých zasněžených schodech. Musím uznat, že jako člověk se závratěmi na to opravdu jen tak nezapomenu. Když jsme se dostali konečně do Teplického skalního města, nastal problém jiný. Měl se člověk kochat monumentálními skalními útvary, nebo si radši hlídat cestu pod nohama, která se měnila s každým metrem na hlubokou neprošláplou závěj sněhu, nebo na uklouzaný kopeček, který jsem díky své neopatrnosti občas sjel i po zádech. Zpět do chalupy jsme se vraceli stejnou trasou přes Teplice nad Metují a odtamtud po silnici do Dědova. Pochvalu si rozhodně zaslouží nejmladší členové oddílu Lenka a Vítek, kteří zvládli tento pro ně náročný pochod na výbornou. V chalupě na nás již čekala roztopená pec a horký čaj, kterým nikdo nepohrdl. Časem přišla řada i na večeři, výtečnou bramboračku, kterou pro nás uvařila Eva a spol z Chippewy. Poté jsme se společnými silami postarali o nádobí a mohly v plné síle propuknout hry - Na debílky, Cimrmanova kostka a další. Kolem jedenácté byl vydán povel k ukončení zábavy a přesunu do spacáků. Tomu samozřejmě předcházela nepříjemná záležitost zvaná venkovní čištění zubů. To není nic tak neobvyklého, kdyby se venku nepohybovaly teploty hluboko pod bodem mrazu a nehrozilo zamrznutí kartáčku v ústech.

Dalšího dne ráno to se vstáváním už nebylo tak horké, o čemž svědčí fakt, že i Nemík, zarputilý spáč, který vždy vstává poslední, vstal dříve než já. Naštěstí byla již snídaně hotova a tvarohové šátečky nás postavily na nohy. Toho dne jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ti přehnaně aktivní, všichni vedoucí, jeli na běžky. My ostatní jsme šli na Ostaš, nedalekou stolovou horu. Cestu jsme si zpestřili zastávkou na jedné zasněžené louce, kde jsme si zahráli několik neškodných her - Na babu a Raz, dva, tři buldok. Hry to neškodné jsou, ale ve sněhu způsobily naprosté promočení veškerého oblečení. A tak jsme se opět rozdělili. Ti příliš mokří a vyčerpaní se vrátili do chalupy a ten zbytek s vydal k vrcholu. Zpočátku jsme mohli alespoň barbarsky jít v běžkařské stopě (což ale nezabránilo Petrovi propadnout se do potoka maskovaného pod sněhem), ale později stopa odbočila kamsi do lesa a cestu jsme si museli prošlapávat sami. Stoupání jsme si zpříjemňovali vzájemnými žertíky v podobě sněhové nadílky z větví stromů. Ivoš si to ale nějak špatně vysvětlil a oplatil mi jeden z nich drobným postrčením, které však způsobilo, že jsem se nekontrolovatelně valil asi 15 metrů dolů po svahu, dokud se mi nepodařilo se chytit. Poté co jsem dohnal zbytek skupiny, jsem se klidně zařadil a šel na konci až na rozcestí. Na houpačce pod vrcholem jsme si dali kratší pauzu na oběd a pokračovali jsme směrem do chalupy, nyní ale lesem po druhém svahu Ostaše. Dostali jsme se na velkou zasněženou louku. Tam jsme ve formaci do hvězdy zapózovali na uměleckou fotku a udělali andílky do sněhu. Pak to ale přišlo. Vydali jsme se směrem k horizontu a asi po sto metrech jsme přišli a okraj velmi prudké stráně. Vytáhli jsme igelitové pytle na odpadky (v případě nouze je šlo užít i jako pytle na mrtvoly) a začalo se jezdit dolů. Na sobě ležící dvojice se nekontrolovatelně valily do údolí, kde čekal připraven Honza s foťákem. Průkopníkem tohoto stylu jízdy byla Eliška s Péťou, ale po nich se ho mistrně ujal Nemík s Ivošem, Petr s Leošem i Štěpán s Lukášem. Za chvíli ale Nemík vypadal jako děda Mráz a radši se začal věnovat focení. Místo na pytli s Ivošem přenechal mně. Jízda to byla opravdu pekelná, obzvláště ten konec v závěji sněhu. Když jsme už byli dostatečně promočení, vydali jsme se zpět do chalupy. Cestou ale veškerá voda na našem oblečení změnila skupenství a zmrzla, a tak Nemík musel na chatě odtrhávat svoje kalhoty od spodků a já strhávat čelenku přimrzlou k vlasům.

Toto byl také poslední společný večer obou oddílů, protože v České Lípě mají bohužel jarní prázdniny později a museli tak odjíždět již v neděli odpoledne. A také to nebyl obyčejný večer. Vrcholem společných her byla předem nesplnitelná sázka Ivoše se Zdeňkem. Ten kdo prohraje měl skočit téměř nahý do sněhu. Samozřejmě, že byl Zdeněk natolik chytrý, že si dal velmi náročnou podmínku. A tak se nakonec šel Ivoš společně s Jahodou a Kubou vyválet do sněhu. Takovýchto „hazardních“ her jsme radši zanechali a slova se jaly kytary Mikiho a Leoše, kteří na ně brnkali do pozdních hodin.

Ráno to podle toho také vypadalo. Nejmladší členové, hlavně Vítek, sice vstali brzy a snažili se nám co nejvíce ztrpčit pobyt ve vyhřátých spacácích svým dupáním a hlasitým mluvením, my jsme ale tomuto jejich tlaku dlouho odolávali. Až kolem deváté se začalo uvažovat o vstávání, ale jen tak nějak v globálním měřítku a nikdo nechtěl být ten první blázen, který vstane. Tehdy Ivoš, který ležel vedle mě, zaútočil zákeřně - čelně do týla - a rozepnul mi spacák. V tu chvíli klesla teplota mého okolí asi o dvacet stupňů a já byl nucen urychleně vstát a běžet se obléknout do něčeho teplého. Naše dupání patrně probudilo ze zimního spánku i sousední pokoj Chippewy, a tak se oba oddíly začaly hrnout dolů na snídani. Vzhledem k tomu, že Chippewa odjížděla odpoledne, museli jsme se s nimi rozloučit už nyní. Se slzami smutku v očích jsme odcházeli na vlak do Teplic nad Metují, kterým jsme jeli do Adršpachu. Tam jsme se vydali na prohlídku Adršpašského skalního města. Po uklouzaných chodnících jsme se procházeli mezi ohromnými kamennými monstry a směřovali jsme své kroky k Malému a Velkému vodopádu. Cestou jsme svými foťáky zachytili snad každý skalní útvar kolem kterého jsme šli a nechybělo ani skupinové foto. Zajímavé to ale začalo být až po návštěvě zledovatělých torz obou zmíněných vodopádů. Prostorné chodníky se změnily na strmá uklouzaná schodiště, na kterých jsme se udrželi jen s vypětím všech sil. Když jsme se konečně dostali přes tento nebezpečný úsek zmocnil se nás pocit úlevy. Ten ale vystřídalo zjištění, že musíme ještě projít přes Myší díru - úzkou, dolů se svažující štěrbinu mezi dvěma pískovcovými útvary, která neměla více než půl metru na šířku. Zatímco ti menší tentokráte problémy neměli, my větší jsme na uklouzaném sněhu drželi rovnováhu jen s obtížemi. Nejhůře na tom byl Leoš, který se se svou urostlou postavou do uzounké chodbičky téměř nevešel. Vše ale nakonec dopadlo dobře a my jsme mohli pokračovat přes Ozvěnu na okruh kolem Pískovny. Odtud jsme se již vraceli na nádraží.

Zpátky v Dědově, v již vylidněné chalupě, jsme si dali tradiční čaj o páté a prohlédli si fotky pořízené toho dne. Také padlo rozhodnutí, že naše drobné společenství si večer ustele v teplé místnosti kolem pece. Z toho důvodu se nahoře vypnulo elektrické topení, které chránilo horní pokoje před promrznutím. Po večeři určil Nemík, kdo se postará o nádobí a vzhledem k tomu, že já s Ivošem jsme se tomu úspěšně předchozí dny vyhýbali, není divu, že volba padla na nás. Krom toho, že připálené zelí z hrnce téměř nešlo odstranit, se nic zajímavého nedělo. Tedy až do doby, kdy jsme šli na latrínu vylít lavor se špinavou vodou. Souhrou nešťastných náhod jsme totiž tu vodu rozlili všude kolem, což nebylo zrovna vhodné vzhledem k nebezpečí přimrznutí jistých částí těla k dřevěnému sedátku. Horší ale bylo, že než jsme se vzpamatovali z toho šoku, všechna voda zmrzla. Tak jsme si dali uvařit vodu se kterou jsme to chtěli rozpustit. Tu jsme si přelili do jakéhosi pofidérního kyblíku. Slovo pofidérní je opravdu na místě, protože byl děravý na několika místech a než jsme si toho všimli, byla další záplava vody na světě. Vše se nám ale kupodivu podařilo dostat přibližně do původního stavu a mohli jsme se nadále věnovat nádobí. Celá procedura mytí nádobí nám tak zabrala něco přes dvě hodiny. Zní to jako příběh Pata a Mata, ale bohužel je to pravda v podání Ivoše a mě. Zbytek večera jsme strávili už poklidně zpíváním písniček a nic zvláštního se nestalo.

Protože nám nezůstal nikdo, kdo by nám něco upekl k snídani, museli jsme se o sebe postarat sami. V půl sedmé ráno nás tedy probudil budík, který nás měl donutit odejít do Teplic do obchodu. Před sedmou jsme se vyhrabali ze spacáků, zjistili venkovní teplotu a šli se podle toho teple obléknout nahoru. Absence topení se tam značně projevila, když jsme se chtěli napít a zjistili jsme, že naše pití se proměnilo v led. Cestou do Teplic nás málem potkal podobný osud. Museli jsme jít opravdu vysokým tempem, abychom se zahřáli. V Teplicích jsem už vypadal spíše jako polárník na dlouhé výpravě, protože jsem měl namrzlou jinovatku na šále, čelence a celém límci bundy. Podobně na tom byl i Nemík, Ivoš a Leoš, protože pára kterou jsme vydechovali namrzala s rychlostí blesku na čemkoliv, co bylo nablízku. Nakoupili jsme chleba a něco přes třicet rohlíků a vydali jsme se na cestu zpátky. Ivoš si ještě koupil zmrzlinu se slovy, že je mražená trochu a venku se s ní proto zahřeje. Cesta do Dědova byla už o poznání příjemnější, protože již vyšlo slunce, které alespoň trochu hřálo. Po snídani jsme se dali společně do úklidu. Nosili jsme dřevo, zametali, vytírali a různě po sobě poklízeli. Když bylo téměř hotovo, zanechali jsme Mikiho a Renatu v chalupě, aby to dodělali a šli jsme si ještě zaházet hady, což je taková stará indiánská hra s pomalovanými klacky. Bohužel jsme neměli mnoho času a asi za hodinku jsme se museli vrátit do chalupy. Naposledy jsme zkontrolovali, jestli máme všechno zabalené, zapsali jsme vzkaz do knihy návštěvníků a vyrazili jsme na cestu na vlak domů. Cesta do Teplic nad Metují byla už mnohem příjemnější než ráno, a to i přes to, že jsme museli nést krosny na zádech. V Teplicích jsme nasedli na liduprázdný rychlík, zabrali jsme si dvě kupé a pohodlně jsme dojeli až do Poděbrad.

Vzhledem k naprosto úžasnému počasí, které panovalo po dobu celého výletu, se nám zážitky z prázdnin vryly do paměti. A je jen jediná věc, která se mi nelíbila - že jsme tam nezůstali déle.