Naše výprava byla na znamení přátelství mezi oběma spolky doplněna o skautku a kamarádku Lenku Podolákovou. Za cíl třítýdenního putování jsme si stanovili přejít bulharská pohoří Pirin a Rilu. Suchý článek o zdolaných vrcholech by asi pro tebe, milý čtenáři těchto stránek, nebyl ničím novým, a proto se tedy pokusím s tebou podělit o zkušenosti z cesty a některé zajímavé zážitky, nikdo neví, kdy se ti můžou hodit.

Pokud tě taky ruština ve škole minula, můžeš využít stejného vlakového rychlokurzu, skládajícího se z četby pohádky o Krtečkovi a ruského vydání časopisu Cosmopolitan, jako jsme to udělali my. Pak pro tebe nebude určitě žádný problém na staré informační tabuli v Bělehradě zjistit, že vlak Balcan express mířící do Istanbulu (samozřejmě i s tureckými záchody) ti dávno ujel. Nádraží v Bělehradě je však čisté a poklidné místo a nedaleká pekárna má přívětivou otvírací dobu.

V Sofii, hlavním městě Bulharska, jsme sehnali levný nocleh u jedné moc milé paní (mile rádi dodáme kontakt). Ona na nás mluvila bulharsky, my na ní česky - docela jsme si rozuměli. Paní nám ale neustále dokola trpělivě opakovala to, co jsme ji již několikrát odkývali. Došlo nám to až po chvíli – Bulhaři kývou hlavou obráceně. Mají k tomu historické důvody.

Nikdy nevěřte zelené a žluté značce, nebo ji berte alespoň s rezervou. Tyto značené stezky se vynoří na rozcestnících a člověka zavedou do nejbližšího lesa, kde po chvíli zákeřně skončí.

Může se stát, že tě na konečné autobusu osloví muž středního věku, ne nepřipomínající sňatkového podvodníka. Pokud se tě zeptá, jestli jsi už slyšel o největším evropském parku s tančícími medvědy, můžeš si být jistý, že mluvíš s Isidorem Bankovem - turistickým koordinátorem a medvědářem v jedné osobě (dle jeho vizitky). Možná ti nabídne odvoz svým automobilem až pod hory, kam žádný autobus nejezdí. Za skromný peníz se dozvíš spoustu věcí o stavu bulharských silnic, lidové hudbě a historii, prodiskutujete příbuznost slovanských jazyků (kdo by například řekl, že slova jako gorila či želé se v obou jazycích řeknou stejně) a mnoho dalšího. Věř mi, že jízda nevelkým osobním automobilem s pěti velkými batohy, šesti namačkanými lidmi a dřevěným špalkem zajišťujícím kufr před samovolným otevřením opravdu stojí za to!

Je v celku běžné, že autobusy přijíždějí a odjíždějí třeba o pět minut dříve, než je psáno v jízdním řádu. U vlaků se může dokonce stát, že spoj, ačkoli je psaný v jízdním řádu, vůbec nepřijede - čtenáři, na to bacha, to se může docela škaredě vymstít.

Doufám, že vás pětice postřehů z naší cesty o něco obohatila nebo alespoň trochu pobavila.