V pátek 18. dubna 2003 se nám na výpravě do Jizerských hor stala zajímavá příhoda. Za pochmurného počasí jsme z Josefova Dolu vyrazili do hor.

Když jsme se blížili k chatě na Nové Louce, spatřili jsme dva psy vyvalující se před chatou. Jak jsme se přibližovali, psi byli větší a větší, až z nich vyrostli bernardýni. Jeden spal a měl náhubek, druhý náhubek neměl a se zájmem se rozhlížel po okolí. U rozcestníku jsme vytáhli mapu a svačinu a dívali se, kam půjdeme dál. Zřejmě to byla vůně mé mrkve, která upoutala bernardýnovu pozornost. Vstal a líně šel k nám. Netvářil se vůbec nebezpečně a já netušil, co mě čeká. Šťoucháním čenichem do mé kapsy chtěl vyloudit kousek mrkve. Pak si uvědomil, že bernardýni zeleninu nejedí a povzbuzen mým podrbáním se začal živě zajímat o mapu. Zvedl jsem ji nad hlavu, ale on mě svou velkou tlamou chytil za rukáv a snažil se ruku s mapou stáhnout dolů. „Kamarád“ se raději opatrně vzdálil a s bezpečným odstupem sledoval můj zápas se psem a dobře se bavil. Do teď lituje, že v tu chvíli nevytáhl z batohu foťák. Bernardýn se zakousl do mapy a chtěl mi ji vzít. Po chvilce přetahování se mi podařilo zacouvat do chaty. Hladový pes však stále držel mapu v zubech a proto jsem nemohl zavřít dveře. Mapa nevydržela náš zápas a přetrhla se. Ale vyhrál jsem, v ruce mi zůstala větší část. Dveře jsem rychle zavřel. Bernardýn si před ně lehnul a jedl svůj úlovek. Nemohl jsem ven, tak jsem aspoň mával za oknem rukama. Bernardýna přestalo hlídání dveří bavit a poodešel. Já jsem využil příležitosti a vyběhl z chaty.

Nejbližší cestou jsme se rychle vzdalovali. Pes nás chvíli pronásledoval, ale pak se zastavil a čekal, jestli se náhodou nevrátíme. V tom spěchu při útěku jsme zabloudili v mlze. Znovu jsme vytáhli překousnutou mapu a buzolu. Víme, že se mapa orientuje podle buzoly u pravého okraje. Napadla nás však otázka: Co budeme dělat, když pravý okraj snědl bernardýn na Nové Louce…