Pro paní Nečasovou jedna fotka, pro Petra dvanáct děleno dvěma (za drobné překlepy):-). Ne, Petře, ne za překlepy, to aby měli ještě další šanci. Stále čekáme na článek od Matěje a třeba i Míša něco napíše.

Na promítání se některé fotky z vyzvědačů určitě dostanou :)

Nejdůležitější a rozhodující chvíle jsem zažíval jen ze štábu. Odloučenost od okolního nemilosrdného světa mě však nenechávala chladným. Slýchával jsem různé hlasy z okolí, které mi naháněly hrůzu. Myslel jsem si totiž, že jde o vyzvědače z jiného týmu a odhalí náš štáb. Zároveň jsem se uklidňoval vědomím, že naši vyzvědači jsou profíci a nenechali by přeci štáb bez obrany. Byli to však Japonci, kdo neustále chodili kolem, a dokonce si skrz náš štáb. Po každé když si někdo doběhl pro novou otázku, tak byla na něm vidět vyčerpanost. Jejich kusé svědectví z terénu nikoho ve štábu nenechávalo na pochybách, že nebýt chycen u protihráčů je velmi náročné. Při pohledu do jeho očí jsem ale zahlédl odhodlanost a nasazení pro celý tým. Každý si uvědomoval, že kdyby to jen jeden zabalil, tak s sebou stáhne všechny. Na kostelní věži odbíjela třetí hodina. Je konec hry. Naše vyzvědače jsme museli de facto posbírat cestou na náměstí, kde byl sraz všech týmů. Jeden přes druhého vykřikovali své zážitky, ale nikdo nedokázal odpovědět na nejdůležitější otázku: na jakém místě skončíme?

smysluplnou větu? a co když mě nic nenapadá? :-)
něco zkusím :-) Míša byl moc nadšený,a jistě by se moc rád podíval na fotky ze skvělého výletu :-)
Snad to bude stačit :-)

Dík :-)