Dávná legenda praví, že kdesi v hlubinách divokých moří omývajících naši pevninu je ukryto tajemství nekonečné síly, vědění, moudrosti i krásy. Jenže poznat ho mohou pouze ti Vyvolení, kterým to předurčil osud. A osud nebývá v těchto otázkách zrovna štědrý, takže už dlouhá staletí se nikdo takový nenašel. A tak i tuto legendu pomalu pokrývá prach a písek, který s sebou přináší v našich končinách nikdy neutuchající vítr a možná již brzy bude zapomenuta navždy...

Takhle dramaticky nám to alespoň líčil onen podivný chlápek, který se onoho dne objevil z ničeho nic v naší přístavní krčmě. Jasně, nejdříve jsme se mu smáli a ťukali si na čelo, že je to nějaký blázen, který patrně vypil příliš mnoho slané mořské vody... jenže pak o tom každý z nás cestou z hospody mohl v klidu popřemýšlet. A když se tak notně opojeni (čím jiným, nežli tímto zvláštním příběhem) motáte přístavní mlhou k domovu, s vidinou, že si ráno zase musíte přivstat a zalátat díry v rybářských sítích, pak bez snídaně ihned vyrazit do přístavu a tam se celý den tvářit, že ty smradlavé ryby jsou čerstvé, ačkoli víte, že jste naposledy něco chytli před několika dny.... no zkrátka není člověku zrovna do zpěvu.
A v tu chvíli vás myšlenka na námořní dobrodružství, hledání pokladu a jiná nesčetná hrdinství zcela pohltí. Není se tedy čemu divit, že ještě než dorazíte ke své komůrce, ve které přebýváte, máte detailně promyšleno co si vezmete s sebou na dlouhou plavbu... tedy jaký klobouk, dýku a plavky, že je potřeba sehnat kompas nebo alespoň sextant a že i záchranný kruh či plovací křidýlka by nemusela být od věci. Vše pohotově sbalíte do rance a ihned vyrazíte k přístavu, kde se vás sešla k velkému překvapení početná skupinka.
Nevíte sice, kde je TO ukryté, nicméně jediná stopa, kterou vám podivný námořník ještě stihl prozradit nežli upadnul pod stůl, kde upadnul do hlubokého spánku, je, že k mysu Dobré naděje je to devět námořních mil směrem na sever. Je to snad ukryté tam? Bojím se, že zas tak snadné to nebude...