Hopsa hejsa do Brandejsa, jsme u školy, ale kudy dovnitř? Po chvilce čekání u špatného vchodu se opět přesouváme a jsme tam.

Rychle se převléknout, nakupit věci na co nejmenší hromadu a čekáme na start. Někdo mluví, vítají nás. Následuje focení, jako na velkých zápasech fotbalové Ligy mistrů. Do toho se ještě malujeme bojovými motivy. "První zápas, poprosil bych, aby přišli velcí Roháči ..." dobrý, snad nehrajeme hned na začátku, ať se trošku aklimatizujeme "... proti Robinsonům." Ou. Rychle vyhrabat rukavice, najít druhou helmu, dvě tři protažení a už je tu úvodní hvizd.

První zákroky, získávám jistotu, křiknu si "já mám" a sbírám míček v brankovišti. Volání "Petr hraje," "Michale," doprovází rozehrávky, sem tam i "Anežko, pryč s tím." Teď je míček za brankou, mám ho jít rozehrát? "Aha, nemám hůl." Někdo to komentuje, ale zkouším ho překřičet. "Eliško, překážej jim, ať nemaj klid," "dobrej blok." "Uf, těsně, to bych neměl."
Pronikáme po levé straně, centr, nějak se to tam odráží, "kudy asi půjde protiútok?" A najednou... Lucka, gól, vedeme! "Dvě minuty do konce," ozve se od komentátorů. "Jen? Tak to, už to dáme." Sakra, proč si přihráváme vepředu, potřebujeme šetřit čas. Odpočítáváme, 15, 14, 13, 12, míček máme na hokejkách. Pocity dosahují naganské euforie, 11, 10, ... soupeři to už nezkoušejí, 3, 2, 1, máme první výhru!

Chvilku po nás hrají malí, Petr jako trenér dole, my ostatní na ochoze nad hřištěm - párkrát za zápas zvoláme "Póóó-dě-bra-dy", až se soupeři ohlížejí. Vojta dává gól a rozhodl v náš prospěch i druhý zápas, super.

Turnaj pokračuje, odehrané zápasy přibývají, bavíme se, střídáme se u komentování. Další zápasy ukazují, že v našem případě platilo ono rčení o prvním vyhrání. Mezi velkými se nás drží střelecké trápení. Naopak při posledních zápasech našich maladých borců je vidět, že se herně zlepšují. Nakonec dvě pátá místa. Našimi soupeři byli Chippewané, Dakoti, Staňáci, Roháči, Magneti, Máci, Stopaři a pořadatelé Veverci. Družstev malých bylo 7, družstev velkých bylo 8. Takže skvělý výsledek! Zkusíme za rok zaútočit na bednu? Jo! Putovní vítězná trofej, Dršmašový kámen, a dort by za to stál.

Toto byl pohled na dění od Pavla. Ti všímavější z vás pochopili, že Pavel je náš oddílový vrcholový brankář.

A co se dělo dál? V Brandýse se setmělo a přesunuli jsme se do Gymnázia Svatopluka Machara, kde všichni tomíci byli ubytovaní. Mezi knížkami v tamější knihovně jsme měli útočiště společně se Stopaři z Kovářské. A nejen s těmi jsme si pak v tělocvičně zahráli z posledních sil vševybiku. Na vrch velkopromítání filmu, u kterého někteří florbalisti dokonale vytuhli. Nedělní ráno bylo poklidné, za odměnu jsme si dopřáli wafle s jahodami, rozloučili jsme se se všemi nespočetným podáním pravaček a vydali se s diplomem s celkovým 6. místem ku Poděbradům.

Toť zase z pohledu Anežky