Tak jsme letos znovu vyrazili, je to tradicí a zdá se to trochu jako železná košile. Děti doma odhodily vysvědčení, draply baťohy s boby a jelo se do Dědova.

Někdo poprvé, někdo po stopadesátépáté......Oskar, Róza, Matěj, Kryštof , Eliška a my velcí (Petr, Anežka a Pavel stránkotvůrce). To jsou ti, kteří se jeli letos přesvědčit, jestli je v Adršpašsko-teplických skalách opravdu tak málo sněhu jako ve zbytku republiky. Ani tma vlahého večera v Teplicích nad Metují, kam nás vlak dovezl,tuto skutečnost nedokázala zakrýt. Boby jen suše drhly o štěrk a Róza povzbuzovala, že meteorologové slibují sníh.

Páteční ráno dalo této mladé slečně alespoň trochu za pravdu, pár sněhových vloček se spustilo a přivezlo Michala s Eliškou. Zde musím podotknout, že se tím tak rapidně zvýšil počet odstátnicovaných bakalářů v chalupě. Z pátečních prací v kůlně a na pozemku, bobovací výpravy, natáčení prdlého videa, parlamentních soubojů, antivirových opatření a s rozsednutýma nožičkama jsme se přenesli do soboty. Nutno ještě doplnit, že rozsedávání nožiček při Cimrmanově kostce se nebáli ani indiáni. Filip s Terkou a Krystýnkou z Ligy lesní moudrosti, banátští hrdinové.

V sobotu jsme se vypravili do skal za sněhem, zábavou a dobrodružstvím. Sněhu jsme se opravdu dočkali a někteří si ho vychutnávali plnými doušky, za krkem a v botičkách. Každému, jak je mu po chuti. Prošli jsme si tak teplickou část skal. Zašopovali jsme si v teplické sámošce a večer v teple chaloupky několikrát zachránili nevinné občany městečka Palerma.

No a v neděli do ruky koště, lopatku, hadr, nanosit dříví, zabalit se a zpět do Poděbrad. A nezapomenout se koukat z vlaku, protože nedělní odpoledne bylo zaplavené jarním sluncem skrz naskrz.