Byla asi půlka srpna, když jsme seděli na kebabu na náměstí a Vojta navrhl, abychom jeli s těmi nejstaršími a nejodolnějšími na konci září na vodu. Zpočátku jsem byl skeptický já a Vojta s Vítkem mě nadšeně přesvědčovali, později se role obrátily. Úplně stejně, jako se přesunuly obavy z chladného a deštivého počasí. Po krátké úvaze jsme za naši první řeku zvolili Berounku.

Naše trasa měřila přibližně 62 kilometrů, vypluli jsme od Dolanského mostu v Chrástu u Plzně (říční km 124,6) a skončili pod 5. mostem na trase v Roztokách u Křivoklátu (řkm 62,4). Údolí Berounky v tomto úseku není příliš obydlené, největší obce mají kolem 500 obyvatel. Pluli jsme 3 dny klidnou krajinou, na které bylo vidět, že se začíná ukládat k zimnímu spánku. Potkávali jsme nespočet rybářů, četné chatové osady, malé vodní elektrárny, skalnatá úbočí i zříceniny středověkých hradů, semtam nějaký fungující stánek nebo kemp. Zajímavé byly i přívozy, které vypadaly nenápadně, ale překvapily nás svoji kapacitou. Občas jsme si plavbu oživili proplutím úzkých a nízkých míst pod větvemi stromů těsně nad řekou.

Ne vždy jsme se ale do fungujícího kempu trefili, hned první noc jsme chtěli využít tábořiště v Plané, jak jsme pak zjistili, bylo označeno cedulí "zákaz stanování". První jez, který jsme sjeli, jsme pokládali za peřej. To se ještě dalo, horší byly přehlédnuté kameny či neviditelné vlasce skoro přes celou řeku.

Nejnáročnější byl druhý den, kdy jsme ujeli přes 20 kilometrů a na cestě byly ze čtyř jezů tři nesjízdné. Ráno v mlze nebylo příliš hřejivé, rychle se ale vyklubalo Slunce. Krátce před přistáním v kempu jsme ještě vystoupali na zříceninu Krašov, odkud byl pěkný výhled do kraje na meandrující řeku. Večer jsme se ubytovali U Mloka, kde kromě nás měli sraz majitelé naleštených VW Brouk a Bulli.

Zbylé dva dny byly na pohodu, neměli jsme už před sebou takovou vzdálenost a věděli jsme, jak na to. Třetí odpoledne jsme připluli nečekaně brzy a Vojta chtěl oslavit jeden jez, na který si troufl jen on. V dobré náladě dělal na lodi kraviny, až se s Áňou málem "cvakli" (převrátili). Jinak jsme ale jeli skoro suchou nohou, jen občas bylo potřeba na mělčinách vystoupit a loď táhnout.

Co jsme ještě zažili? Nekonečné pádlování, protože Berounka moc netekla. Společná jídla z jednoho kotlíku a hodně chleba. Málo věcí, ke kterým se přes den navíc špatně dostává. Tvrdá sedátka v lodi a málo místa na nohy. Jeden, sice velký a nepromokavý, stan pro 4 osoby (ano, bylo nás 6). Relativně brzká stmívání, studené noci a ještě horší rána.

A stejně celý prodloužený víkend stál za to!
Fotky najdete tradičně na Zoneramě.


P.S. - Právě čtu brožuru Česká západní dráha, která popisuje historii železnice z Prahy do Plzně. Kolem roku 1825 bylo zvažováno vedení koněspěžky právě údolím Berounky. Co myslíte, dalo by se? Umíte si to představit?