Občasně tradiční kolovýlet z Rumburka do Poděbrad nám dal do těla. Pokud se někdo kdy obával vzdálenosti nebo kopců, může po letošku ještě přidat obavu z jízdy na sněhu. Už první náznaky, že cesta bude zajímavá, se objevily od Mladé Boleslavi, když do vlaku začali nastupovat skupinky bežkařů. Ale ničeho jsme se nebáli, vtipkovali jsme o zapomenutých řetězech a Eliška na sebe zvesela vylévala čaje.

Na rozšlapání jsme měli pár prvních kilometrů po silnici bez sněhu, ale s první cedulí NP České Švýcarsko se jelo už po sněhu. Alespoň pro mě zajímavá zkušenost. Udržet se v úzké stopě vyžaduje soustředění a občasné zvukové projevy bránící pádu do závěje. Ale kupodivu nikde žádní běžkaři.
Zastavili jsme se na Křížovém Buku. "KáBé" byla jasná volba. Aneb až uvidíte Eliščiny supr tyrkysový kalhoty, budete závidět. Za jarních teplých dnů je cesta z Buku dolů do Kytlice otázkou pěti minut, letos jsme si ji užili dosyta bržděním, klouzáním, vyvažováním a padáním.
Sice mrzly střídavě nožičky a ručičky, ale zdárně jsme dorazili do Sloupu v Čechách a zateplili se v Herberku Ferdinanda Dobrotivého. Přívětivá útulna maršála Radeckého, teplá sprcha, těstoviny na hnědo a dvacetišestiny Nema zakončily sobotu. Foto zde

O další den popřípadě fotky prosím ty, kteří pokračovali v cestě do Poděbrad drsněji než já vlakem.

Jen dodám, že běžkaři nejspíš zalezli do hospod.