Zima? Vítr? Nevadí. Vydali jsme se do světa a rovnou k Jičínu na Rumcajsovu stezku.
Ráno jsme se sešli v brzkých hodinách, rozloučili se s tatínkama a maminkama a nasedli na vlak směr Mladějov u Jičína. Klasicky svačinky od rodičů už jsme za Nymburkem neměli a cesta před námi byla ještě na dlouho. Nakonec jsme dorazili a hned nás krásně ofoukl větřík, který nám celý den komplikoval cestu.
Prošli jsme Mladějov, opustili civilizaci a začali kráčet směr Prachovské skály. Po prvním kilometru stoupání už na mě vrhali vraždící pohledy kam že to jdeme a proč je to do kopce?
První zastávkou byla zřícenina hradu Pařez, která nám nabídla průchody skálou, malé jeskynní pokojíčky a nádherný výhled na přilehlý rybník, na kterém plavaly kachny. Rozhodli jsme se chvíli zde počkat a využít čas pro zaplnění bříšek svačinkami.
Následovala nudnější cesta lesem, zato ale s lákavým cílem. Došli jsme k soše Pelíška, která na sobě měla duchy hor, Pelíška a řadu zvířátek, od berušky až po ještěra. Ale samozřejmě některé více interestovala lavička a odpočinek na ní.
Netrvalo dlouho než jsme dorazili ke vstupu do Prachovských skal a začátek nejzábavnější části výletu, pro někoho to ale znamenalo peklo, kde člověk musí neustále chodit do schodů. Prachovky jsme viděli z několika úhlů, které nám nabídly různé vyhlídky, jako např. Pechova vyhlídka, vyhlídka u Českého ráje nebo vyhlídka Míru. Každá měla něco do sebe a my jsme si užívali spoustu výhledů. Také po mnoha hádkách jsme se dobrali k tomu že vidíme Ještěd (Vláďa měl pravdu od samého začátku s tímto tvrzením). Ve skalách nás čekalo ale ještě mnoho zajímavých věcí, jako třeba nejužší průchod mezi skalami - Myší díra s 40cm průlezem nebo nejdelší skalní průchod měřící necelých 200m.
Když jsme se nabažili výhledů a Prachovek tak jsme pokračovali směrem Jičín až jsme došli k Rumcajsově jeskyni, kde na posteli byl had!...
...ale také na náš přišel hlad, ale nebojte, hada jsme nesnědli. Uvařili jsme si kuskus se zeleninou, sýrem a nejoblíbenější ingrediencí koření sedmi bylin.
Po jídle už to šlapalo samo a vlastně už není o ničem moc vyprávět, naše cesta za dobrodružstím pomalu končila s přibližujícím se Jičínem a my se mohli už konečně těšit až uvidíme rodiče, kteří nás vemou do tepla domovů.
Veškeré foto najdete zde
